Nepomucko
Vystupuji v Horažďovicích na předměstí, kroužím kolem nádraží, ale Pavel nikde. Když mu volám, byl ještě doma, tak se scházíme až ve městě. Za poprchávání míříme do Velkého Boru, normální ves, ve Svéradicích upoutává pěkná kaplička na návsi. Mírný kopec nás donese do Chanovic, kde je nezvykle mrtvo, na to, že je zde zámek (obr.) a rozhledna. Na ní jsem byl, ale pak následoval úprk do Nepomuka na vlak, takže zámek si prohlížím až dnes. Oselce, Kotouň, i takové názvy vsí najdete u Nepomuka. V lese u Kotouně je pramen s kaplí jménem Kloubovka (obr.). Prý voda léčila kdysi nemoc kloubů. "Pani, vy jste strážkyně pramene či turistka?" Ptám se drze, ať je aspoň sranda, když už je špatné počasí. Paní odpoví cosi německy, tak je jasné, proč nereagovala na dotaz.
Nepomucko jistojistě navazuje na Radnicko, krajina, silnice, tim pádem i cyklisté, se zde vlní krajinou, jak někde ve velehorách. Důkazem je sjezd kolem životického rybníka, výjezd do Kladrubců, sjezd a výjezd do Budislavic. V místní hospodě se stavíme na odpočinek. Dožice jsou konečnou vsí severním směrem, na Čížkov a Železný Újezd až jindy, pak už frčíme jen z kopce, kde se nám do cesty staví Vrčeň a v ní hostinec "Na Faře." Zde má Pavlik známého výčepního, takže zastávka povinná. Já přijíždím později, cestou odbočuji ke kapli sv. Vojtěcha. Oběd do mne padá celkem lehce. V obci je expozice modelové železnice, najdete jí na návsi.
Nepomucko, to je pivní kraj. V obci Klášter kdysi klášter stával, zbyly z něj bohužel jen zbytky zdi (obr.), do třetice vplouváme do hospůdky, tato je v obci u rybníka. Slečna - záskok tam má veselo, hlučnější hosté, paňáky lítaly jako vlašťovky. "A to jste tu měli být dopoledne, to tady lítalo sklo," praví, když s ní prohodíme pár slov. Zřejmě slušný oddíl.
Kolem Červeného mostu obkroužíme Zelenou horu a konečná je žst. Nepomuk. V Horažďovicích přijíždíme k penzionu "Houba", mému místu noclehu. Prostředí se mi líbí, stejně tak restaurace "U Svatošů", kde hodnotíme den.
Najeli jsme 73 km, nastoupali 1009 metrů, nejvýše jsme byli 612 m n.m.
Ze Sušice na Prášilské jezero
Probudím se a ranní slunko nenacházím, což slibovali den předem. Scházíme se na nádraží a náš plán na rozhlednu Sedlo a Kašperské Hory dostává trhlinu. "Na rozhlednu se mi nechce, když je opar," říkám s nevolí. Ještě v Sušici nejsme rozhodlí, tak volám známým, kteří zjišťují stav na horách přes webkamery. Odpověď je neuspokojivá a v tom mne napade, "tys chtěl na ty jezera, tak jedem tam?" "Jedem" zní odpověď.
Ze Sušice jedem na Petrovice podél říčky Volšovky, cesta se mírně zvedá, čili ideál, zatím. Ze 450 m n.m. jsme v 700 metrech celkem lehce. Obec Hartmanice náš vítá stále mlhavým počasím, nicméně Prášilské jezero je nad 1000 metrů, nezbývá než pokračovat v krasojízdě. Dobrá Voda, to už jsme vysoko, na prozatimní vrchol dojíždíme do zaniklé obce Rovina. Takovýchto obcí je v okolí desítky.
"Kam jedete hoši?" ptají se dva chlápci, jež vyměřují trasu pro každoroční cyklo závod Král Šumavy. "Na jezero." "Tak štastnou cestu." Že jedem po žluté v Národním parku je buď nenapadlo, nebo toto sledovat nemají za úkol. Ke Křemelné u Frauenthalu (obr.) se po oné žluté jede lesem z kopce (obr.). "Toto je ta pravá Šumava," říkám si. Zde, kolem 900 metrů už vykukuje sluníčko. První fázy výjezdu jsme zvládli, je čas se posilnit v Prášilech.
Za Prášilami díky mne netrefujem správnou odbočku na Prášilské jezero po cyklostezce, ale dáváme se po červené. Ze začátku se to nezdá až taková újma, i proto jsem byl rozjařen do telefonu, když jsem volal Františkovi škodolibou zprávu, ten přející mi defekt v podobě píchnutí ani netušil, že i přesto mne humor přejde. Cesta se začala kazit, přibyly potoky vody z tajícího sněhu a jako bonus ještě sníh, který v závějích nestačil ještě roztát. No nadávali jsme, já míň, protože jsem to zvoral, a Pavel možná i mne. No, byl jsem naštván, jelikož to znamenalo, že jezero Laka už nestihnem. Poslední útrapný půl kilometr poponášením ve sněhu (obr.) jsme se konečně dobrodili k jezeru. To bylo ještě zamrzlé a kolem bylo ještě místy dost sněhu (obr.). Po vydýchání jsme usoudil, že nejrychlejší cesta na vlak, abych se dostal do 18 hodin do Plzně je přes Srní a Rejštejn zpět do Sušice. Druhá část týmu nakonec dala za pravdu a jelo se. Ještě při sjezdu z jezera nás trápil místy sníh, ale níže už se mohlo jet s větrem o závod. Cestou na Srní zaujala hora Křemelná a údolí stejnojmenné řeky, pak už to byla balada v podobě sjezdu do Rejštejna. Chvílemi jsem přibrzdil, jestli se mi to nezdá, že v dubnu na Otavě už sjíždějí vodáci. Ano, na té Otavě co pramení jako Luzenský potok, mění se na Modravský potok, pod Modravou už je to nezapomenutelná Vydra a od Čeňkovy Pily Otava. Poslední kilometry jsou už spíše po rovině, mírně z kopce, občas do kopečku. Na nádraží do Sušice přijíždíme 15 minut před vlakem.
Dnes to bylo 72 km, 962 nast. m. (méně než na Nepomucku), 1086 m n.m. bylo Prášilské jezero.
Ze Žatce jsou vynikající spoje do Loun, takže ještě byla dojížďka 21 km do Loun.
Celkem jsem najel za tento víkend 166 km.
Žádné komentáře:
Okomentovat