pátek 22. srpna 2014

Noc na Štědrém hrádku

Během hodiny jsme s klukama naplánovali dvoudenní akci, při které poprvé budu spát na cyklovandru pod širákem. Tu čest bude mít Štedrý hrádek u Žlutic, kde kraj zapomenutý jest. K naší klasické tříčlenné partě přibude i Anděl junior, iniciátor celé akce. Předpověď byla sice dobrá, ale teplo v noci moc neslibovali.
Trasa začíná na žihelském nádraží a hned po půl kilometru stavíme v hospůdce U Kiliána. Potom teprve vyrážíme do terénu a to doslova. Jedeme po známé trase, která se zvedá do vsi Hluboká, kde na návsi stále stojí falešný policista a opilec v seně. Potom míjíme dvůr Kalec, po stále rozbité silnici a poslední ves před sjezdem ke Střele je Velká Černá Hať. Z ní odbočujeme do Černé Hatě, kudy nás vede zelená značka a po ní pak sjíždíme po lesní cestě k Čoubovu Mlýnu. Ten částečně slouží jako občerstvení, čehož Tomáš s Frantou využívají. Následuje nejdobrodružnější úsek cesty. Po žluté a červené značce, chceme dojet podél Manětínského potoka do Manětína. Míjíme Frantův Mlýn a první brod. Ten se dá ještě objet. Pak přichází série tří brodů. Přes první sice vede lávka, ale je v dezolátním stavu a přejít si troufnul jen František. Tomášův pokus skončil neúspěchem v podobě namočených bot. Kuba to radši přebrodil bos a poslední jezdec jsem byl já. Nejdřív po kraji a pak přejet na druhý. To byl můj plán, který vyšel jen napůl. V půli potoka, kde bylo nejvíc vody jsem jednou nohou do ní zahučel. Aspoň jednu botu jsem zachránil suchou. Jediný Franta měl stoprocentní úspěch, ale jak rychle šlapal, stejně nebyl úplně suchý. Já zdolal druhý brod už úspěšně a čekal nás třetí, u dětského tábora. U něj byla sice cedule se zákazem, ale nechtělo se nám po značce, lesem do kopce. Tento brod jsem také překonal, takže jsem se dostal do aktivního skóre 2:1. Brůdek u Vuršova Mlýna už nás nemohl nijak překvapit a čekalo nás město Manětín.
Manětín leží v údolí stejnojmenného potoka a pod vrcholem Chlumské hory. Městečko má přes 1100 obyvatel. Na náměstí stojí barokní kostel sv. Jana Křtitele a při křižovatce na Mladotice dominantnější kostel sv. Barbory. Nejvýznamnější památkou je barokní zámek s přilehlou zahradou, který má vchod z náměstí.
Po svačinové pauze máme jasno, že dalším cílem bude vrch Kozelka, západně od města. Stále sledujeme tok Manětínského potoka až ho opustíme definitivně na odbočce do Doubravice. Následuje nejprudší kopec dneška. Po chvíli se otevírají pěkné pohledy na Nečtiny a Špičák. Tomáše bolí noha, tak přemýšlí, že počká v hospůdce, kterou reklamuje cedule na stromě. Po té tu však není ani vidu, ani slechu. Tak stoupáme ještě výše, na louku pod vrcholem, kde nám kamarád pohlídá kola a my 3 se vydáme na plochý vrchol Kozelky. Ta sahá do nadmořské výšky 652 metrů, po hraně vede turistická značka a z jednotlivých skal se otevírají dílčí výhledy. Je vidět mezí stromy Český les, pak zřetelně vysílač Krašov, dále k severu Doupovské hory a Vladař. Po skalních stěnách se dá i horolezčit, což zde předvádí parta dětí pod dozorem vedoucích.
Poté, co Tomášovi vylíčíme krásu Kozelky sjíždíme do vsi a onen kopec objedeme zleva, kudy se dostaneme se na hlavní silnici do Žlutic. Ta nás vynese ještě o kus výše, nad 600 m n.m., pod Zbraslavský vrch. Ten mne vždy také lákal, tak jsem se trhl a šel si na něj vylézt. Díky vrcholu ve výšce 674 m n.m. jsem byl nahoře za chvíli. Na vrcholu je miniaturní ohniště a ostatního místa je také poskrovnu. Výhled ale není špatný. Doupovské hory, Vladař, Manětínský chlum, Kozelka, Plzeňská pahorkatina, vysílač Krašov. Pak už mažu do Štědré, kde čekají kámoši v hospůdce u nádraží. Že je otevřená mne překvapilo, ale vzhledem k poloze u silnice a zastávky, to zas tak překvapivé asi není.
Nastává klíčový moment. Sjíždíme do Borku u Žlutic, kde by měla být odbočka na Štědrý hrádek. Bereme z návsi odbočku za Boreckým rybníkem a slušná asfaltka nás vede kolem mlýna a končí u Mlýnského rybníka. Respektive tam končíme my, protože hrádek je vysoko nad námi. Vracíme se zpět do Borku a zkoušíme polní cestu nad vsí, která se zvedá a vede nás k lesíku. Podle mapy by v něm měl být Štědrý hrádek. Nakonec nacházíme nějakou cestu, ale moc frekventované to tu není, protože máme co dělat projít my, natož s koly. Po průzkumu terénu našli Andělé ke hrádku krkolomnou cestu. Křovím, z a do prudkého kopce, ještě k tomu úzkou cestu ve svahu. Nakonec jsme se tam doplahočili, ale jsme ošlehaní od křovin.
Štědrý hrádek byl založen jako nástupce hradu ve Štědré, ve 14. století, jako sídlo Vícemila z Borku. Roku 1418 ho dobylo, vypálilo a zbořilo královské vojsko. Po obnovení se však stejně v roce 1453 stal pustým. Dodnes se z hradu zachovalo sklepení, pár nízkých zdí a skála, která byla součástí hradu. Z okraje ostrohu je vidět mlýn v údolí. Nás zajímalo nejvíc ohniště, kde za chvíli plápolal oheň. Já s Tomem jsme si udělali mezi stromy střešní apartmá. Jako přístřešek posloužila Tomova plachta. Mostečtí se spokojili s korunami stromů. Číslice na teploměru neúprosně klesala a já se začal modlit, ať můj spacák stačí dnešní teplotě. Ulehám kolem 22. hodiny a nakonec jsem si musel vzít i bundu a zachumlat si i hlavu. Spacák je sice lehký na kolo, ale sedmi stupňům rozhodně nevyhovuje. Když jsem si ráno přečetl parametry, vůbec jsem se nedivil. Oheň sice vyhasl, ale zkušení zálesáci mají opět roztopeno za chvíli.
Po snídani hledáme lepší cestu, než byla ta včerejší a daří se to. Po západní hraně ostrohu, po cestě tlačíme kola dolů k Boreckému potoku, borecké zastávce a po zvuku děcek, pištících na celý les. Pak scházíme k dětskému táboru. Nejlepší východisko z údolí se nám zdá lesní cesta, sloužící k transportu do tábora a z něj. Po delším stoupání přijíždíme na pole, kde jsme se včera ponořili do lesa mezi křoví a trní. Máme vyhráno, jsme vysvobozeni.
Míříme na Žlutice. K nim se sjíždí z kopce, kolem pěkné kaple sv. Jana Nepomuckého. Hledáme nějaký bufet, ale toto zařízení ve Žluticích nemají. Svačíme tedy před samoobsluhou. Dále nás bude doprovázet řeka Střela. Parádní krajina pod Vladařem, který se tyčí vysoko nad námi. Jeho majestátnost je nejlépe vidět od smírčího kříže, kousek za žst. Protivec u silnice. V těchto místech je menší serpentinové stoupání. Další pěkné město zdejšího kraje je Chyše. Zde mají známý zámek s pivovarem. Na náměstí objevujeme cukrárnu a zrovna za 15 minut otevírají. To to jde jako po másle.
Když jsme "vykafíčkovaní," pokračujeme údolím Střely, které se svírá za hranicemi přírodního parku Střela. Po cestě jsou obce Poříčí, Dvorec a Jablonná. Pak přijíždíme pod nejmenší město Střední Evropy, pod Rabštejn. Přecházíme lávku přes Střelu a stoupáme do kopce na západní okraj Rabštejna. Občas jedeme, občas tlačíme. Jelikož to tu všichni dobře známe, jdeme pouze k jedné ze dvou zřícenin, Sychrovu. Když přejíždíme náměstíčko (jinak bych řekl náves, ale jde už o město), tak si všímáme nápisu "Info café." Později se dozvídám, že je to informační centrum s kavárnou. To je krásná kombinace. S Kubou jsme dole u mostu dříve a tak pomalu stoupáme napřed. Najednou slyším za sebou nákladní auto, značky Liaz, jak se chystá vyjet prudký kopce, plně naložený kamením. To je motivace, říkám si a šlapu do pedálů. Funím jako bizon a chvíli mne "liazka," která podle řevu a rychlosti má asi zařazenou redukovanou jedničku, dohání. Nakonec mne dostane až v Novém Dvoře, kde už je stejně rovina a dojela by mne tak jako tak. Počkám na své parťáky a pak už se jen skutálíme do Žihle, kde zakončíme naší akci opět U Kiliána.

V Hluboké, Dvůr Kalec, Čoubův Mlýn, Manětínský potok, zámek Manětín,
Kozelka a výhled na Doupovské hory, výhled ze Zbraslavského kopce k Manětínu, Štědrý hrádek,
střešní apartmá, Vladař u Protivce, Sychrov v Rabštejně, kvarteto na Štědrém hrádku















1 komentář:

  1. České hrady a zámky také naprosto miluji. S mým překvapením jsme se jednou dostali až na Karlštejn a pod hradbami s přítelem přespali. Byl to vrchol celého našeho putování po západních Čechách. Nic lepší jsme nezažili. Bylo to zapříčiněno i tím, že jsme měli kvalitní kempové vybavení

    OdpovědětVymazat