Norsko (Trondheim, Bodo, Lillehammer, Flamsdalen)

Na podnět mého kamaráda Marka jsme se vydali do země, do které už od loňska touží zavítat. Celkem rád jsem se přidal a tak jsme ve dvou vyrazili na daleký sever, do nejbohatší skandinávské země.

22.7. - Přelet Německem a Dánskem

Norská mise začíná v 5:27, kdy odjíždím z Loun směrem na Most a dále na Ústí. Tam už jsem očekávám mým parťákem Markem, který dorazil z Kralup. V 7:45 odjíždí EC Alois Negrelli do Berlína, které je klíčové pro naši další cestu. Za hranicemi se kocháme krajinou Saského Švýcarska, kterou znám z výletů, ale z vlaku jsem jí ještě nepozoroval. Místy jedeme rychlostí, že i Labe teče rychleji, ale v Drážďanech se ukazuje, že to bylo dle jízdní doby. Při přejezdu Labe do stanice Dresden-Neustadt se otvírá pohled na centrum a přezdívka "Florencie na Labi" dokonale sedí. Poté nás čeká 90 minut nezáživnou rovinatou krajinou, kde dominují větrné elektrárny.
Vjíždíme do nejnižšího patra berlínského hlavního nádraží, které je pro nás důležité kvůli přestupu na další vlak. Za 10 minut musíme zvládnout přestup v tří patrovém kolosu, abysme byli večer na severu Dánska. Naštěstí je zde značení přehledné a přesun o 2 patra výše zvládáme za 5 minut. Znamená to, že ještě 4 minuty čekáme, než přijede dlouhý vlak, složený ze dvou částí. My usedáme do té na Aarhus. Kodaňská část se v Hamburku odpojí a pojede jinudy, přes Kiel a trajektem po dánském ostrově Lolland do hlavního města.
Ani za Berlínem se krajina moc nemění a tak v klidu míříme do Hamburku. Tam se jdu trochu protáhnout a sehnat někde kafe a kámošovi pivko. Rezerva byla dostatečná, tak není důvod ke spěchu. Jen Markovo pivo není zrovna dvakrát vychlazené a to mi ho mlaďas podával z lednice. No nic, pokračujeme do Flensburku. V Rendsburku jedeme vysoko nad kanálem, spojující Baltské a Severní moře. Po mostě, který je dost dlouhý. Během několika minut se však stáčíme pod něj a brzdíme na redburském nádraží. Zajímavá technická věc na jinak nudné trati.
Flensburk je poslední stanicí v Německu. Je výluka a dále budeme muset kus autobusem. Naštěstí jsme s tím už počítali dlouho dopředu. Vše je naštěstí srozumitelně značeno a tak můžeme v klidu a v příjemné teplotě autobusu přejet do Fredricie. Cesta trvá přes hodinu a já nabírám první dojmy ze země, která si říká brána do Skandinávie. Že je Dánsko rovinatá země se ví. Úplný ráj pro větrné elektrárny, ale těch tu kupodivu moc není. Všímám si i pruhů pro cyklisty a později zjišťuji, že zde jsou cyklisté jako doma. Takže inspirace pro další roky.
Ve Fredricii stíháme dřívější spoj, což se může později hodit. Zajímavé půlhodinové intervaly. Jenom menší nesrovnalost v cílové stanici na vlaku a na pragotronu a může se vyjet. Dánské vlaky nejsou ničím zvláštní. Samozřejmě mají jiný vzhled, ale prostě nic extra nás nezaskočilo. Je tu ale malý detail. Místo odpadkových košů mají pěkné taštičky s logem DSB. Menší potíže máme s fotobuňkou, která otevírá dveře, ale později se ukazuje, že nejsme sami.
Nádraží v Aarhusu svou rozlohou odpovídá velikosti města. Jedno z největších v Dánsku. Zde zase nesouhlasí číslo koleje na odjezdové tabuli, ale nakonec jsme se s tím poprali. Napodruhé zkouší Marek nahodit wi-fi, ale to se opět nedaří.Po dotazu průvodčímu se dozvídáme, že služba je placená. Proboha, to snad není ani u nás! V dánské krajině převládají obilná pole, takže si člověk připadá jak u nás. Pole, louky, dům, pole, louky dům. Občas, dům, louky, pole.
V Hobro se opět přestupuje na autobus. Ten je skromnější a bez klimatizace. Ještě, že už je 17 hodin, že už není takové vedro. Usedáme tedy do vyhřátého autobusu a míříme stále na sever. Cesta měla trvat minut 50 a my ji zvládli za 40. V Aalborgu už jde do tuhého. Rozhodujeme se, zda jít do kempu a přespat tam, či někde v přírodě. Volíme variantu B a pokračujeme osobním vlakem za město, směrem na Frederikshaven, čili po směru k přístavu.První stanice je předměstí, tam je ještě rušno. Druhá zastávka se jeví solidně, ale pokračujeme. Městečko Vrå vypadá taky slušně, ale přesto stále nevystupujeme. Přijíždíme do Hjöringu, kde je zase moc rušno. Křižujeme se zde s vlakem jedoucím zpět, tak do něj přesedáme s tím, že vystoupíme ve Vrå. Průvodčí nás upozorní na krajana, sedícího dále ve voze. Jdeme ho pozdravit a současně získat nějaké informace. Jde dokonce o kolegu z Děčína. Rady člověka, který už 16 let jezdí do Norska se jistě hodí. Jen mi přijde zbytečné, jezdit šestnáct krát do stejné země, když je dalších spousta jiných pěkných zemí.
Z nádraží ve Vrå se dáme severním směrem, kde se nám předtím zdál slušný plac pro stanování. Ten však nenacházíme. Kolem pole přijdeme k pěknému místu, porostlého pěknou travičkou, ale je na soukromém pozemku. Zrovna se u domu mihne paní, tak se jí ptáme. Ta jde nejdřív pro syna, který umí anglicky, ale ten se ještě musí zeptat otce, zda nás tu nechají přespat. Máme štěstí, narazili jsme na milé lidi. Ty nám ještě ukazují rovnější místo a tak stan za 15 minut stojí. Dokonce nám mladík nese 2 plechovky piva, tomu říkám pohostinnost. Chvíli s námi povídá a pak nám ještě ukáže, kde mají hadici z vodou. Poprvé vyndavám mini vařič, který nám bude na další dny nepostradatelným pomocníkem. Uleháme po 22. hodině a ještě není úplná tma.

Start v Ústí, Berlin Hbf, Redsburg, Most u Vejle, stanoviště ve Vrå, ranní Vrå, regionální vlak DSB

23.7. - Plavba Oslofjordem

Vstáváme podle plánu, v 6 hodin a je ještě docela chladno. To se mění za pár minut, když slunko vyleze zpoza stromů a zahřeje nás svými paprsky. Vaříme čaj a balíme stan. Po snídani, v 7:30 vyrážíme směrem na nádraží. Tenkrát už po silnici, i když je to zacházka. Ze stanice Vrå je to půl hodinová cesta do přístavního města Frederikshaven. Odsud nám pluje trajekt do norského Osla. Na nalodění máme 45 minut a terminál není daleko. Kupujeme lístek za 20 EUR na hlavu a vstupujeme na palubu osmipatrového kolosu společnosti Stena line. Větším trajektem jsem dosud nejel a že jsem se už pár svezl. Na osmi patrech čeká jedno pokušení neřesti vedle druhého. Kasina, herny a prodejna s cigaretami a alkoholem, za bezcelní ceny. Je tu i obchod a různé jiné podobné věci. Prach obyčejná sprcha tu ale není, přitom by se hodila.
Zaujímáme polohu na lavici, na 8. podlaží pod schody, kde bude naše stanoviště. První hodinu se kocháme přístavem, ostrůvky a pevninou. Když vyjedeme na širé moře, tak chvíle trávíme různě. Prohlídkou lodi, odpočinkem nebo vyvařováním, buď oběda či kávy. Tu si můžeme vychutnávat o patro výš, kde na palubě jsou lavice a stolky. Po pár hodinách se na východě objevil švédský břeh, ale jinak nic nového. Kolem 14. hodiny jsou už někteří cestující na mol a tak neregistrují, že se objevily obrysy Norska. Jako předkrm nám nejbohatší skandinávská země předhazuje pár ostrůvků. Na některém je i maják. Čím víc se blížíme k Osloflordu, tím zřetelněji se vykreslují hory a obce norské pevniny. Když vplouváme do Oslofjordu, tak v jednu chvíli nevím, kam dřív skočit. Podívaná je to parádní. To, co jsme plánovali půl roku se stává právě nyní skutečností, když spatřuji klasické norské domy, tolikrát viděných pouze na fotkách.
Konečně se zjevilo Oslo a naše dlouhá plavba bude končit. Nad městem se tyčí kopec s vysílačem Tryvannstårnet, na jehož vyhlídkovou plošinu vás dopraví výtah. Tam bych se chtěl také podívat. Připlouváme na čas, v 18 hodin.
Po výsadku míříme k nádraží, podél pobřeží. Bohužel zde něco opravují, takže je vše rozkopané a tudíž se chodí provizorními cestami. Blížíme se k zajímavé budově nádraží. Je velice zvláštní a podobnou jsem ještě neviděl. Kolem jsou dvě šikmé stěny, po kterých můžou lidé vystoupat až na vrchol budovy. Vcházíme dovnitř, ale cedule s odjezdy, příjezdy, či nástupišti nevidíme. Místo toho se dozvídáme kudy na scénu či do výstavní síně. Místo nádraží stojíme v hale opery. Takže takovéhle nádraží ani vidět nemohu. Jdeme najít to správné, které je za další ulicí. Tam si dáme bágly do úschovny, v podobě boxu a půjdeme si prohlédnout město. Skříňky na kartu zavrhujeme a radši jdeme rozměnit na drobné peníze. 
Jako první se jdeme podívat na pevnost, kterou postavili kdysi nad přístavem. Jednotlivé expozice jsou již zavřeny, ale nádvoří se zavírají až o 21. hodině. Chvíli odpočíváme na trávníku a potom míříme na Radniční náměstí. Orientovat po městech se budeme díky offline mapám, co má Marek v telefonu. Teď zrovna přichází čas se podívat kudy dál. Jedna kapsa, druhá, třetí, ale telefon nikde. V tašce také není. Tak musel zůstat někde na trávě v pevnosti. Zrychleně se vracíme zpět, já s pesimistickou vyhlídkou na úspěch. "Budeme sledovat ruce turistů, jestli náhodou ho někdo nesebral," říká Marek a něco na tom asi bude. Také, že jo! Jedna dívčina drží Markův telefon v ruce. "Excuse me, this is my phone. Aha, my jsme viděli, že je to český telefon, ale zaheslovaný." odpoví dívčina. Klika jako prase! Telefon našly olomoucká děvčata a chtěli ho zrovna odevzdat v příslušné místnosti. Takhle měly o starost méně. Děkovali jsme jim na sto tisíckrát a vrátili jsme se zpět k radnici. 
Místní radnice, není žádný architektonický skvost, ale je to prostě symbol města. Poté přicházíme na Karl Johans gate, kde je velmi živo. Jde o náměstí plné zeleně, kde uprostřed mají vodotrysk. Pomalu okukujeme ceny, ale Oslo, jako hlavní město, není zrovna měřítko. Nejhustější cena je za celou pizzu, která stojí 300 NOK! Krát 3 na naše koruny. To nikomu nemůže za ty prachy přeci chutnat!
Na vyhlídkovou věž se nakonec nedostalo a my se vracíme na hlavní vlakové nádraží Oslo Senstralstasjon. Odsud pojedeme nočním vlakem do Trondheimu. Půl hodiny před odjezdem už je perón slušně zaplněn. Zde si dost potrpí na místenky, ale my je zatím nekupovali. Zas tak plno přeci být nemůže. Vlak je přistaven a my si jdeme najít nějaké zajímavé místo. Velký, hned první nedostatek je, že nejsou označena sedadla s místenkami, tak nevíme, kde je volno a kde ne. Usedáme tedy na čtyřsedačku, které jsou v každém vagoně 4. Z první nás vyhodí za 5 minut. ze druhé za dalších 10. Ale kupodivu jsou ještě nějaké volné. Tak do třetice usedáme a to už byla trefa do černého. Vlakový rozhlas hlásí něco o autobusu. Snad to nebude, to co si myslíme. Děláme si pohodlí a snažíme se spát.

Trajekt do Osla, Frederikshavn, plavba Oslofjordem, Oslo -  opera, pevnost, radnice

24.7. – Trondheim

Je 2:30 ráno a toho, čeho jsme se obávali se děje. Všichni cestující jsou vykázáni z vlaku ve stanici Vinstra, odkud se pojede autobusem. Cestujeme s Norskými drahami sotva pár hodin a už dostává jejich pověst na frak. Na autobus musíme ještě 15 minut čekat, než přiveze cestující z opačného směru. Začíná se už pomalu rozednívat a tak půl hodinová cesta celkem utíká.
V Ottě přesedáme zpět na vlak, kterým pojedeme už do Trondheimu. Díky výluce se nekouká na čísla sedadel ani třídy a my zaujímáme pozici v 1. třídě, na koženkových sedačkách. Je to celkem pohodlné. Ještě nás čeká přes 4 hodiny jízdy a tak ještě zavíráme oči. Občas juknem očkem z okna co je tam zajímavého. Vlak objíždí velkou zátoku jednoho z fjordů a v pozadí se tyčí zasněžené kopce. Po 7. hodině přijíždíme do konečné stanice Trondheim Sentralstasjon.

Hned před nádražím rozdělávám vařič a jdeme dělat snídani. Celkem pěkná pozice, u mostu přes kanál. Opět ukládáme krosny do úschovny a jdeme na prohlídku města, na kterou máme celý dlouhý den. Předpověď slibovala slunko, ale zatím je mlha. Prozatím mám kalhoty a bundu. Jako první jdeme do infocentra, které je cestou do centra města. Než tam dojdeme, tak spekulujeme, proč na některých semaforech mají dva červené panáčky. Odpověď jsme za celou dobu nedostali. V infocentru se dozvídám, že i zde v Trondheimu mají rozhlednu, přesněji řečeno vyhlídkovou věž. Jmenuje se Tyholttårnet a stojí jihovýchodně nad městem. Že bych se přece jen dočkal první norské rozhledny?
První v cestě nám stojí kostel Vår Frue Kirke, tak se jdeme podívat, jaké mají zde interiéry kostelů. Pomalu začíná vykukovat slunce, přes rozpouštějící se mlhu a zároveň se otepluje. Brzy se převlékám do kraťas. „Rifloturista“ Marek to podcenil a krom zmíněných kalhot se nemá do čeho odlehčit. Volí razantní způsob. Koukne se po městě, jestli nesežene nějaké kraťasy. Vracet se do úschovny by znamenalo nových 40 NOK.
Než si prohlédnu nejznámější památku města, doufáme oba, že bude zpět. Velká katedrála je turistickým tahákem a je to znát. Po chvíli registruji větší přemnožení Italů a po chvíli se snažím hovořit s jednou paní. Přijeli sem z Rimini. Zrovna jedno z méně zajímavých, kam jezdí kvanta Čechů. Ale zase to mají blízko do San Marina. Nebyl to žádný plynulý hovor, ale něco sem ze sebe vymáčkl. Nečekaně brzy vidím mého kamaráda, vracejícího se úspěšně z nákupu. 150 NOK za kraťasy je na místní poměry dobrá cena. Loučím se s jižany a my pokračujeme dále. Když už jsme u těch cen, tak nejlevnější řetězec supermarketů je REMA 1000. Celkově se mezi jednotlivými obchody ceny dost liší. V místním krámě dokonce je k dostání Gambrinus, či Plzeň! Za 30 NOK si můžete vychutnat chuť domova.
Starý červený, ale udržovaný most Gamble Bybru, se klene přes řeku Nidelva, při jejímž břehu jsou krásně vyrovnány klasické norské domky různých barev. Vypadá to moc hezky. Za mostem, pod kopcem je atrakce, o které jsem četl nedávno v časopise Cykloturista. Jde o cyklových, který můžou použít cyklisté pro překonání prudkého kopce ulice, vedoucí například k pevnosti. Z drážky v silnici se vysune stupátko, na něj se zapře chodidlo a už stoupáte vzhůru. Jen jsme nezjistili, kolik ta sranda stojí. Autoři se inspirovali lyžařskými vleky, kde lyžař také nevyzouvá lyže. Za dva dny v Norsku jsem zjistil, že nejrozšířenější značka kol je Merida. To mě těší.
Cestou k pevnosti narážíme na obchůdek s klasickými norskými svetry. Jeden takový jsem viděl v průvodci a líbil se mi. Ceny však jsou neúnosné. 1200 – 3000 NOK! Když ukazuji pani fotku v průvodci a cenu 300 NOK, tvrdí, že to je čínská strojová práce, ale ona má poctivě ručně pletené. Tak jí vysvětluju, že to chápu, že je s tím práce, ale pro mne je to fakt hodně peněz. A myslím, že nejen pro mne.
Přicházíme k pevnosti, která je výš nad městem, než v Oslu, ale o dost menší. Vstup se neplatí a je tu dost místa i prostoru pro relaxaci. Trávník tu pravidelně udržují. Od pevnosti je pěkný pohled na město s dominantní katedrálou a okolní hory. Je kolem poledne a už to slušně pere, tak svačíme ve stínu na lavičkách.
Věž Tyholttårnet je odsud celkem blízko, tak nakonec Marek souhlasí a jdeme se tam podívat. Cesta vede pochopitelně stále do kopce, ale není to krpál. Marek zůstane odpočívat ve stínu bříz a já se jdu rozhlédnout sám. Vcházím do budovy a družím se ke dvěma dámám, ty jistě ví kudy nahoru. Tam se vezeme výtahem a poté vcházíme do prostoru restaurace, která je nějak prázdná. Tím lépe, aspoň se můžu nerušeně kochat. Využívám ještě příležitosti a ptám se pani, jak se jmenují 2 nejvýraznější kopce na severu (podobná Javoru) a západě (podobná Kleti). První se jmenuje Gråkallbakken (540 m) a druhá Vassfjellet (710 m). Výhled z multifunkční věže je parádní. Věž slouží jako restaurace s otočnou podlahou, rozhledna a televizní vysílač. Na severu je vidět Trondheimsfjord, poloostrov Mitra, přístav a ostrůvek Mulkholmen s malou pevností, kam se nakonec nestihneme podívat. Po chvíli vchází dovnitř paní, která s námi cestovala z Osla, společně s manželem a synem. Tak trochu my připomínali Homolkovi. Paní mne posílá o patro výš a už je mi vše jasné. Bar s obsluhou a také hosty je právě zde. Po chvíli se roztáčí i podlaha. Její rychlost otáčení je sice centimetr za minutu, ale myslím, že jedno pivo stačí na to, aby se člověk pokochal kolem dokola.
Marek nečeká zbytečně, jelikož chytil wi-fi signál, takže je mu jistě dobře. Dále se vydáváme na stadion nejslavnějšího a nejúspěšnějšího norského fotbalového klubu Rosenborg Trondheim. Sám bych tam nešel, ale kámoš se mnou také šel k věži. Jdeme podle offline mapy na telefonu. Marek se sice ptá jednoho mladíka kudy dál, ale já si myslím, že bysme trefili sami podle mapy. Také, že jo. Chlapec nás posílá celkem oklikou a trvá na tom, že je to správný směr. No nic, nakonec ke stadionu přicházíme. Ten je celkem pěkný, ale není to takový kotel, jako mají v Anglii či Itálii. Když je nepřístupný stadion, jdeme aspoň do fan shopu. Marek si chce koupit tašku, kterou nakonec dostává jako suvenýr.
Nohy už nás celkem bolí, ale ještě se musíme vrátit zpět na nádraží. A to chce ještě Marek jít pro termo tašku, s ní do krámu pro pivo a zpět. Jen si posluš panáčku, já počkám u nádraží. Jdeme nejkratší cestou, přes most a kolem katedrály. Vyzvedáváme bágly a pokračujeme podle plánu. Vyjedeme tramvají k jezeru Kyvannet, kde se budem koupat a odpočívat. K tramvaji musíme půl kilometru pěšky do centra. Půlhodinová jízda tramvají č. 1 stojí 50 NOK a částečně je to panoramatická jízda. Za řekou se trať zvedá a občas se otevře pěkný pohled na město.
I tramvajáci se rozhodli, že nám to tu trochu zpestří a tak nás ve stanici Munkvoll vysazují a čekáme na taxíky, které nás rozvezou dále. Prý nějaká porucha na trati. Čekání trávíme hovorem s francouzským párem, jenž se vrací z Lofotů. Taxi přijíždí za 10 minut a za stejnou dobu nás vysazuje u jezera na stejnojmenné zastávce. Nevím, proč jsem si představoval horské jezero. Toto vypadá jako rybník na Třeboňsku, ale zase v horském jezeře by se nedalo koupat. Celkem jsme tu strávili příjemné 3 hodiny, kdy jsme se koupali, odpočívali a sušili věci.
Po 21. hodině odcházíme a tentokrát už jedeme celou trasu tramvají. Když jsme ve městě, tak si skočíme ještě do obchodu REMA. Tentokrát oslovuje český kluk nás. Čeká zde na kámoše, s kterými pojede nočním vlakem do Bodo a pak na Lofoty. Krásné je to souostroví. Viděl jsem pár fotek a i četl pár článků a někdy bych se tam také chtěl podívat. Ještě si dám v Mc Donald´s zmrzlinu, za milých 10 NOK a jde se na nádraží.

Odjezd nočního vlaku do Bodo je ve 23:40 a když vidím ty davy na nástupišti, tak se asi můžeme rozloučit s roztahováním na čtyřsedačce. Vlak vyjíždí se zpožděním 20 minut a my se divíme, kam zmizely ty davy lidí, že je vlak poloprázdný. Pak nás napadá, že měli asi lehátka. Rozbalujeme opět spací soupravu, obsahující deku, klapky na oči, nafukovací polštářek a špunty do uší. Sledujeme krajinu kolem Trondheimsfjordu, která už zde, v jedné třetině Norska, neupadne do úplné temnoty. Dnes to bude ničím nerušená jízda až za polární kruh. Ani nevím, v kolik jsem usnul.

Katedrála domkirke, most Gamble Bybru, domky při řece Nidelvě, cyklovýtah,
pevnost Kristiansten a výhled na město, věž Tyholttårnet s výhledem, jezero Kyvannet.

25.7. – Bodo, Saltstraumen

Marek už druhou noc nemůže pořádně spát, ale rozhodně se nenudí. Občas otevřu oko a horská krajina středního Norska je fascinující. Ty hory! To prostě poznáte hned, že nejste u nás. Polární kruh jsem zaspal, ale tohle je nádhera. Vysoké hory s úryvky sněhu, hluboké údolí a k tomu kýčovité nebe, jak by řekl můj kamarád Franta. To je úplně škoda spát, i když je 5 hodin ráno.
V Bodo brzdíme na čas, v 9:15. Už je znát, že jsme dost na severu, ale na kraťasy to stále ještě je. Mlha zalila i Bodo a my doufáme, že se z toho opět vyklube sluníčko, jako včera. Bodo je nejsevernější stanice v zemi pod patronátem NSB. Severnější Narvik je sjízdný pouze ze Švédska. Jdeme najít opět vhodné místo pro snídani a po jejím skončení jdeme do nedalekého infocentra. V zadní místnosti vidíme v koutě 2 krosny a tak se ptám slečny, jestli si je tu můžeme nechat také. Ta nám sděluje, že tyto krosny jsou tam bez jejího vědomí a že by tu nebyl prostor, kdybychom je zde nechali i my. No nic, zkusili jsme to. Bágly končí opět v úschovně. Nejprve máme problém sehnat drobné. Jeden pán by nám dokonce nechal celou dvacku jen tak, ale pak mu to vysvětlujeme, že je nám samotná stejně prd platná.

Jdeme na prohlídku města, které je o dost menší, než Trondheim a také ho máme za půl dne zmáklý. Nejprve jde Marek ze zvědavosti okouknout obchod s alkoholem. S tím je to tady přísné. Nesmí se pít na veřejnosti a prodávat po 20. hodině přes týden a po 18. hodině o víkendu. Pivo tu stojí od 25 NOK. Tvrdý alkohol se prodává ve zvláštních obchodech a lahev například Johnyho Walkera pořídíte i za 500 NOK. Je to jako, kdyby na jedno naše okresní město připadl jeden obchod, kam by chodilo celé město. Tomu říkám protialkoholní stát!
Nejzajímavější památkou Boda je Domkirke, což je kostel se zvláštní, pilířovou věží, která ve 12 hodin odbila a spustila zvonkohru. Jestli pak to tu mají každou hodinu, nebo jen v poledne, nevíme. I zde mají prvoligové fotbalové mužstvo, Bodo limit. Mne tyto ligy nelákají, ale nechci kazit Markovi radost, tak se jdeme podívat i sem. Stadion vypadá jako u nás nějaký třetiligový a škoda, že jste neviděli parťákovu radost, když zjistil, že si může stadion prohlédnout i zevnitř. Ten by samým nadšením vlezl až do kabin.
Tentokrát se mlha drží a my jdeme do parku poobědvat a poradit se, co dál. Díky počasí nepůjdeme na procházku k jezerům, která vede přes nějakou vyhlídku. Takhle to měli na prospektu v infocentru. Naštěstí jsem se pojistil a zjistil si autobusy k Salstraumenu, největší přírodní atrakci v okolí, kam se nakonec po dohodě pojedeme podívat. Cestou k nádraží míjíme letecké muzeum a procházíme ulicí posetou klasickými norskými domečky. Většinou jsou bílé barvy a převažuje na nich dřevo.
Nasedáme tedy na autobus a vezeme se přes půl hodiny k mostu, který spojuje pevninu s ostrovem Straumoya. Cestou se nám poštěstilo spatřit 2 živé sobi, volně pobíhající v přírodě. Podle již zmíněného ostrova název Saltstraumen. Jde o nejsilnější mořský proud na světě. Podle průvodce je jeho rychlost až 40 km/h. Nejhezčí podívaná je na něj z mostu, který má díky lodní dopravě slušnou výšku a tím i sklon silnice. Proud je viditelný pouze při přílivu či odlivu. Ten byl na dnešek stanoven na půl šestou. V infocentru na to mají tabulku. Za půl hodiny jsme vykoukaní, ale autobus jede až za 45 minut. Napadlo mne, že bychom zkusili stopovat. 20 minut to neúspěšně zkouším a pak to vzdávám.
Jsme zpět na nádraží a já opět rozbaluji vařič. Než se stačíme rozkoukat, tak NSB dostávají nejtěžší ránu do vazu, co se týče svého renomé. Pokladní nám oznamuje, že vlak z Trondheimu, který se měl obracet zpět, uvízl někde v půli trati a tak se pojede autobusy. Jenže jich není dostatek, tak kdo nemá místenku a nevejde se, tak nepojede. Tak dnes doplácíme na to, že si tento zbytečný příplatek nekupujeme. Počkáme a uvidíme. Mezitím, než se dozvíme definitivní ortel, se Marek pouští do řeči s místní výpravčí. Po dvou dnech už se neptáme, zda někdo mluví anglicky. Už rovnou začínáme mluvit, protože zde umějí anglicky od Aničky z 1.B až po babky o holi. Od výpravčí se dozvídá, že toto je pro NSB podřadná trať a mají zde jen 5 souprav na obrat. Tomuhle říkám teprv bordel! Podřadná trať, která je dlouhá 700 km. To je jako u nás, kdyby jel autobus z Chebu do Ostravy. To je prostě nemyslitelné, ať už mají ČD pověst jakoukoliv. O tom jestli pojedeme či ne, rozhoduje nadřízený průvodčích, nebo tak nějak jsem tu funkci pochopil. I přesto, že 2 francouzky nám chtějí nechat svou místenku, stejně se nesetkáváme s kladným přístupem. Nejhorší je, že bratr Slovan z Polska má horší problém. My jako drážní zaměstnanci to máme podstatně za méně, my bysme to přežili, ale kolega si koupil normální jízdenku, ale díky tomu, že nemá přiblblou místenku, tak by ho snad nevzali také! No, nestačíme se divit. Nakonec se pro nás i pro kolegu z Polska místa našly, tak nás čeká celonoční očistec autobusem.
Odjíždíme ve 21:15 a ještě zdaleka se nestmívá. Z Trondheimu na sever vede v podstatě jediná silnice, kterou kopíruje i trať, takže objíždíme ten samý záliv jako ráno a vydáváme se na dlouhou cestu. Spát se mi také ještě nechce, tak se aspoň kochám krajinou. Tam, kde jsem žasnul nad hlubokým říčním údolím, nyní jedeme vedle řeky, takže trať je někde nad námi. Pomalu stoupáme do bezlesé krajiny. Občas projedeme tunelem, občas je nějaké odpočívadlo, obsazené řídce karavany. Jednu chvíli dokonce míjíme i kemp. U tunelů jsem sledoval značky zákaz vjezdu cyklistů, ale žádnou jsem nepostřehl. Když už jsme nejvýš a je už největší tma, což nyní a zde znamená větší šero, tak míjíme centrum polárního kruhu. Poté klesáme a já usínám.

Krajina za polárním kruhem, Bodo - nádraží, Domkirke, domek v jižní části města, přístav,

Salstraumen

26.7. – Lillehammer

Ve městě Mo i Rana se budím, protože autobus brzdí na benzínce. Využívám pauzy a jdu se protáhnout. Před Trondheimem je později ještě jedna pauza a na místní Sentralstasjon přijíždíme s půl hodinovým zpožděním. To nemá vliv na přípoj do Lilehammeru, kam se chceme podívat dále. Nakonec jsem se za cestu autobusem docela vyspal.

Na nádraží v Trondheimu si jdu koupit kávu do obchodu. Ta se nejdříve zaplatí a potom se načepuje s automatu. To mi moc nejde, tak musí přijít na pomoc prodavačka. Pak už se můžeme v klidu nalodit do vlaku, který je přistaven pouze pár minut před odjezdem. Předtím totiž hlásili, že souprava je v poruše, tak přistaví jinou, ale je tím pádem jiné číslování sedadel. Tím chtěli říct, že kdo má místenku, tak si jí může strčit za klobouk. Nevím, jestli zrovna my máme smůlu, že zrovna se vše kazí, nebo to tady takhle chodí běžně, ale každopádně už těžko si u nás NSB napraví reputaci. O nás nejde, my jsme jí jako vždycky neměli, ale jednou nás kvůli tomu nevezmou a hned v dalším vlaku jsou najednou k ničemu. Vyjíždíme se zpožděním 10 minut.
Za Trondheimem začíná další parádní podívaná. Vlak opět začne stoupat údolím řeky, tentokrát Svåne a vyšplhá se až na náhorní plošinu k pohoří Dovrefjell a je vidět jeho nejvyšší hora, Snøhetta. Dokonce stačím vyfotit z vlaku i jeden vodopád. Když už klesáme, tak se z dáli přibližuje hora, která se výrazně podobá Černé hoře v Krkonoších.
Z desetiminutového zpoždění je nakonec 40, tak snad nám nebudou chybět. Ještě dnes se totiž chceme dostat do Osla a stihnout noční vlak do Bergenu. V Lillehammeru jsme po 13. hodině a bágly opět putují již na klasické místo. Lillehammer leží na záčátku největšího jezera v Norsku, jménem Mjosa. Významem je krajské město, ale velikostí spíš jako okresní. Pouhých 30 000 obyvatel si ale jistě na toto nestěžuje. Procházíme nejstarší ulicí ve městě Storegate, kde mají ještě kanál připomínající olympiádu, která zde proběhla v zimě před 20 lety. Podobnou připomínku mají i na nádraží. Naše kroky míří do kopce k hokejové hale Håkons Hall, nazvanou podle jednoho z princů. Zde se odehrávalo to nejdůležitější z olympiády. Pro nás je hala významná tím, že jsme zde vyhráli v roce 1999 MS v ledním hokeji a začali cestu za Zlatým hattrickem. Dnes je v hale Olympijské muzeum, do kterého však půjdu sám. Marek překvapivě jde radši do skanzenu Maihaugen, který má být největší v Evropě.
Do muzea platím 110 NOK a nejprve si prohlížím přízemí, které je věnováno historii olympijských her. Jedinou českou stopu nacházím u olympiády v Mexiku z roku 1968 a fotku Věry Čáslavské. Jinak jsou upřednostňováni spíše norští sportovci. Ve druhém patře je expozice věnovaná olympiádě v roce 1994.
Po prohlídce píšu kámošovi a čekám na něj před halou, v příjemném stínu na lavičce. Po 40 minutách vidím postavu s igelitkou, která je Markovou nedílnou součástí. Pak se odebereme dále do kopce, kde jsou skokanské můstky, také z místní olympiády. Těsně pod nimi slyším hučet vodu a jdu to radši zkontrolovat. Můj dojem byl správný. Na řece jsou zde k vidění 2 vodopády. U těch se stavím cestou zpět. Na parkovišti u můstků vidím auto se zlínskou značkou. Když stojíme pod oběma můstky, začíná poprchávat, ale nakonec to není nic vážného. Jen krajina je bez slunka, což je na focení škoda. Na vyšší můstek se plahočit nebudeme, radši, kvůli času. Stačí nám výhledy z nižšího. Najednou se objeví moravští chlapci a jsou trochu překvapeni, když na ně kamarád promluví. My už ne. Stal se z toho rituál, že co den, to nějaký krajan. Já si fotím výhledy a Marek s chlapci pozorují skokana, který už potřetí bude sjíždět nižší můstek. Po jeho seskoku se chystáme k odchodu. Cestou dolů odbíhám k jednomu z vodopádů a potom rychlejší chůzí míříme rovnou na nádraží. I když s markovými puchýři to nejde podle představ. To je tak, když se berou na tůry nové boty. Taky jsem si tím kdysi prošel. V obchodu se Marek přesvědčuje, že to tu s tím alkoholem myslí vážně a bez milosti letí pivo místo do tašky, zpět do regálu. Je totiž víkend a 19 hodin.
Před odjezdem ještě stíháme kávu a svačinu. Pak už jedeme regionálním vlakem do Osla, odkud se přes noc přesuneme do kraje fjordů a vodopádů. Velmi dlouho jedeme kolem jezera Mjosa a na chvíli se bavíme s místním mladíkem, který byl na vícedenní tůře po okolí. Bavíme se dost o sportu a ptáme se ho, proč tu umí všichni anglicky. Protože se na filmy koukají pouze s titulkami. Dabing v Norsku nemají. Hm, dobrý způsob.
V Oslu se s blonďákem loučíme a jdeme se podívat, odkud nám jede vlak do Bergenu. Ten však nevidíme nikde na odjezdové tabuli. Když se podívám do jízdního řádu, tak je hned vše jasné. Vybrali jsme si jediný den, kdy tento vlak nejede. To je čára přes rozpočet. Bleskově přichází řešení přesunout se někam blíž po trati, hlavně pryč z města, kde se bude dát přespat a pokračovat ráno. Nasedáme do autobusu, který je opět místo vlaku a vystoupíme v Dramenu, kde by mohl být už relativně klid. V nejhorším případě je tam kemp. Když do Dramenu přijíždíme, tak ani náhodou nejde o vesničku, ale rušné předměstí Osla. Budeme muset tedy do kempu. Ještě nezkušený kolega zavrhuje totiž možnost jít si rozestlat na ostrůvek uprostřed řeky, tak náš čeká noční pochoďák. Z předpokládané půlhodiny jdeme do kempu nakonec hodinu. Přicházíme kolem půlnoci, jakousi zadní branou. Žádnou recepci nevidíme, tak hned rozbalujeme stan a nic ostatní nás nezajímá. Na spánek máme totiž jen 6 hodin. Ten nám ruší v noci ještě déšť, tak musíme honem rychle ze stanu a uklidit krosny. Za chvíli už leží vedle nás.

Řeka Svåne, pohoří Dovrefjell, Snohetta, Lillehammer

 27.7. - Stanová epizoda v Myrdalu

 Vstáváme už v 6 hodin, jelikož nám po 7. hodině jede co? Jelikož nám po 7. hodině jede vlak. Marek však zrovna dvakrát nepospíchá a tak vycházíme s malým zpožděním. Jeho puchýře tomu také nepřidají a tak nakonec vlak nestíháme. Za hodinu jede další, ale už bude menší zdržení. Jdeme tedy posnídat před nádraží na židle a stolky od kavárny, která jistě nebude takhle po ránu otevírat. Potkáváme docela dost průvodčích, jdoucích asi do práce. Že by i Dramen měl své VDOD?

V půl deváté sedáme na vlak, který je podle jízdního řádu přímý do Bergenu. Průvodčí nám však sděluje, že musíme v Honefossu přestoupit na „regiotog.“ Regionální vlaky tu označují ty, které jezdí stovky kilometrů daleko. Možná je to tím, že naše a norské regiony jsou asi rozdílné. Přichází tedy Honefoss a my zaujímáme ve vlaku naší oblíbenou „čtyřku.“ Po chvíli jde průvodčí, s již klasickým lístkem, kde má označené místenky. Ty naše se obsadí v Geilu, což je ale ještě daleko a do Myrdalu potom jen 45 minut jízdy. Kdo vyhazuje peníze za takový kousek cesty? Tušíme asi kdo. I trať do Bergenu vede podle řeky a postupně se zvedá do závratných výšin. Řeka Hallingdaselva se ruku v ruce s tratí s údolí zvedne během pár hodin do úchvatné horské krajiny. Předtím však přichází stanice Geilo a na peróně se to hemží Japonci. To je přesně to, co jsme tušili. Národ, který potkáte na všech turistických místech světa. My kupodivu dodnes nepotkali jediného. Zbytek cesty tedy zvládáme na stojáka a kocháme se zasněženými kopci, jezírky, horskými chatami i vodopády v okolí stanice Finse. Je to něco jako kdyby jel vlak mezi Luční boudou a Sněžkou.
Finse je nejvýše položenou stanicí v Norsku a přesahuje výšku 1200 m n.m. Začínají přibývat tunely a tím pádem se blíží Myrdal, naše výstupní stanice.Normálně bych o následujícím asi nepsal, kdyby to nemělo nepochopitelný závěr. Když ohlašuje rozhlas stanici Myrdal, končí veškerá sranda. Popadáme krosny a tašky. „Kde je stan? Tady někde musí být.“ Ať hledáme, jak hledáme, nenacházíme ho. To už jsme hodně ve střehu a koukáme i pod sedačky, ale tam také není. Tak kde je? A přinesli jsme ho vůbec? Vypadá to, že jsme ho nechali v předchozím vlaku, při rychlém přestupu v Honefossu. Tak to je celkem špatné! Ale naděje umírá poslední. Ještě až se vyvalí masa lidí v Myrdalu, tak to bleskově prohlídnu, ale pochybuji.
Brzdíme ve stanici a cestující vystupují. Opravdu tu nikde není. Vystupujeme tedy také a jediné co zbývá je, že to půjdeme oznámit výpravčímu. Třeba se stan najde, ale opět pochybuji. Výpravčí na nás má čas až za pár minut, když se turisté rozprchnou a nasednou do výletního vlaku Flambana. Výpravčí nám kupodivu vykřesává jiskru naděje, když hlásí, že stan se našel a přijede v 15:30 vlakem od Vossu. No jo, ale to je z druhé strany. Další důvod tomu nevěřit. Nicméně budeme 2 hodiny čekat na zázrak.Po chvíli se Marek domlouvá s výpravčím a ten mu ukazuje dopravní kancelář a já pro změnu narazil na 3 české cykloturisty s Plzeňska, kteří právě projeli fantastickou krajinu kolem Finse. Dál to nejde, tak za tunel popojedou vlakem a pak se uvidí. Jenže nastávají dopravní komplikace a vlaky nabírají zpoždění. Nějaký problém ve vedlejší stanici. Mezitím se opět houfují a rozptylují turisté.
Stanice Myrdal leží ve výšce 687 m n.m., mezi horami, pokryté ještě částečně sněhem. Pod ní se táhne hluboké údolí Flåmsdalen o délce 20 km a končí u Aurlandsfjordu, v městečku Flåm. Vodopádů je v něm, jako snad v celých Krkonoších. Jenže než si ho sejdeme pěšky, tak si musíme počkat na náš stan.Blíží se půl čtvrtá a výpravčí se mezitím vyměnili. Náš vak přijíždí a jsem velice zvědav, jaký bude výsledek. První průvodčí o ničem neví, druhý také ne. Toto jsem ale přesně čekal. Jdeme tedy opět za výpravčím a tomu povídáme celý příběh znovu. K hovoru se připlete i sympatická průvodčí a dozorce nástupiště. Výpravčí opět volá a tentokrát říká, že stan je opravdu ve Vossu a že už určitě přijede za další 2 hodiny. Pořád my vrtá hlavou, kde sem vzal ve Vossu, když je to z opačného směru, než jsme přijeli. Napadá mne, že třeba jde o jiný stan. Takže zase čekáme a rovnou se radíme, co budeme dělat, když stan opravdu nedorazí. Dozorčí nástupiště v Myrdalu mi připomíná stejnou funkci jako mají třeba v Mostě. Kde mají hlídat lidi, aby nepřecházeli koleje, ale v nejpotřebnější dobu tam nejsou. Místní kolega hlídá turisty, aby nelítali do kolejí. Zajímavá funkce. Celý den klábosit s lidmi. Nám radí pěknou procházku do údolí nad nádražím, které je předvojem Flåmsdalenu. Vyrážíme tedy. Čeští bikeři stále čekají na vlak.
Vydáváme se tedy na kratší procházku. Neprve scházíme k horské chatě, v které i půjčují kola a pod železničním mostem jdeme pak vzhůru po turistické značce. Ta alpak stejně kamsi odbočuje. Nad řekou stojí nějaká stará chatrč, tak se jdu podívat k ní. V jedné místnosti binec a v druhé schovaná 4 kola. Malou soutěskou se dere jediný vodopád na říčce v této části údolí. Ostatní 4 padají z vysokých stěn hor. Nejhezčí vodopád je ale moc daleko. Kolem leží dokonce borůvčí. Tak nějak podle času se vracíme zpět a budeme vyhlížet náš stan.
Přicházíme akorát, když přijíždí vlak od Bergenu, ale ten je jenom osobní, ten to být nemá. Po chvíli za ním už strká nos z tunelu „regiotog.“ Dělíme se a každý jdeme na jeden konec vlaku. Já jdu na zadní. Najednou vidím průvodčí, jak kráčí se stanem. S naším stanem. Neuvěřitelná věc. Opět jsem nevěřil a opět to dopadlo dobře. Akorát zůstane otazník nad tím, proč nepřijel stan z opačné strany. To nikdo nedokázal zodpovědět. Plzeňští hoši to nakonec vzdali, zapíchnou to někde v údolí a pokračovat budou zítra. Já si ještě prohlédnu šatnu průvodčích, abych zjistil, že je vlastně stejná, jako u nás. Děkujeme všem zůčastněným a kolem půl sedmé konečně můžeme vyrazit na nejúžasnější procházku celého týdne.
Scházíme opět pod nádraží, ale tentokrát se dáme vpravo. Po chvíli potkáváme české cyklisty, kteří postavili stany na pěkném plácku a popřejeme jim hodně zdaru. Je jasné, že do Flåmu dnes nedojdeme, že budeme muset také přenocovat někde v údolí. Zatím je ale vidět a nám začíná vodopádová show. První v cestě je mohutný vodopád Myrdalsfossen na řece Flåmselvě. Vede přes něj lávka a kempuje u něj jiný biker, tentokrát sólista. Po chvíli se otevírá hluboká jáma údolí a do něj se řeka Flåmselva řítí. Mnohdy je to pěkný hukot. Vodopády se střídají s kaskádami a my po serpentinách klesáme do údolí a okolní stěny nabírají gigantických rozměrů. Jen trať Flåmsbany se zatím vine vysoko nad námi. Vysoké, ale vodochudé vodopády připomínají Pančavský. Ostatní vodopády jsou vyjímečné, ale bohužel většinou neznáme jejich jména. Když se cesta uklidní a srovná, klid přichází i na řece Flåmselvě. Ze spodu je teprve v celku vidět vysoký vodopád Myrdalsfossen. Konečně můžeme trochu přidat do kroku. V údolí jsou rozesety domky, s malou hustotou.
Hodina a půl uběhla jako voda vedle nás a my přicházíme do osady Kårdal. Ta čítá 3 domky, z nichž jeden slouží jako kiosek, dnes už zavřený. Údolím vede i cyklostezka. Po těch serpentinách, to musí být sekec. Jelikož je už po 20. hodině, pokukujeme po místě na nocleh. Mne se líbí zdejší plácek, blízko řeky. Kus níže vidíme auto, tak se jdeme ještě podívat tam. Tam se utábořila norská rodinka, ale terén mne nepřesvědčil, tak se vracíme zpět. Nad naším stanovištěm padají 4 vodopády a rozhodně jde o nejhezčí místo, kde jsem doposud stanoval. Rozbalujeme stan, pak vařič a nakonec následuje očista v ledové řece. Za tu srandu to ale stojí. To se bude usínat za šumu řeky.

 Údolí řeky Hallingdaselvy, krajina okolo Finse, stanice Myrdal a okolí, údolí Flåmsdalen

28.7. - Flåmsdalen, Flåm

Začátek nového týdne chceme začít v 7 hodin, ale nakonec po melodii budíku usínáme ještě do 8:15. Včera jsme z trasy fantastickým údolím ukrojili 5 km pamlsku, tak dnes ho domlsáme celý a ještě se možná podíváme na vyhlídku Stegastein. Chvíli mi trvá, než rozhýbu ještě trochu bolavá záda a jde se vařit čaj. Markovi přibývají puchýře a ubývá psychická síla, ale to už nějak doklepeme. Odcházíme kolem půl desáté a nejprve se musíme prodrat mezi kozami, které zabraly celou silnici. Hned pod osadou je vodopád Kårdalsfossen. Je na řece, takže je mohutný. Pod ním se řeka stáčí do meandrů a vlní se mezi břehy, na kterých stojí roztroušeny baráčky. Vypadá to moc pěkně.
Flåmsbana má na své trase 20 tunelů a nám byl na cestě také jeden dopřán. Je vytesán do skály a je dlouhý asi tak 50 metrů. Následuje vesnička Blomsheller, s výškou 450 m n.m. a my potkáváme první zastávku u cesty. Jdu se ze zvědavosti podívat a zastávka je otevřená. Je v ní samozřejmě čisto a v zimě se zde zřejmě topí, když je tu topení. Zde běžná věc. Pod Blomhellerem začíná Flåmselva opět divočit a míjíme další vodopád, přes který se dostane řeka střemhlav hluboko pod nás. Za vodopádem cesta přechází trať a ta se ztrácí v tunelu. Tím cestující přicházejí o vodopád, který míjíme nad tunelem. Ten padá těsně u cesty. Poprvé v životě jsem viděl, že jeden vodopád padá do druhého, jako ten, co je v protějším svahu a vlévá se do Flåmselvy. Bohužel se tak děje pod skálou, kde to nedokážu zachytit foťákem. O kus dál se před námi otevře pohled na vesnici Berekvam.
Stanice Berekvam je zhruba uprostřed trati a je stanicí křižovací. Zrovna se tu 2 vlaky budou křižovat. Jeden tu už stojí a druhý přijede od Myrdalu. Je tu tudíž i výpravčí. S ním se dáváme do řeči, obzvláště Marek. Toho zajímá logicky opět dopravní kancelář. Náhodou výpravčí, vzhledem přes 50 let pojede příští týden do Prahy. Tak mu sepisujeme pár zajímavých míst. Už zvenčí nám bila do očí televize v dopravní kanceláři. To je u nás neslýchané, ale v Norsku je to zřejmě dovoleno. Poté se ptáme kolegy, zda by bylo možno poslat bágly napřed a pak si je dole vyzvednout. Souhlasně přikývne, ale že se musíme zeptat průvodčího. Výpravčí se loučí, protože musí k výhybce až na konec zhlaví. Když přijíždí vlak, tak se ptáme průvodčího, věkem tak před důchodem, zda si můžeme poslat bágly a on hned ví o co jde a dává pokyn k rychlému naložení. Ještě nám vysvětluje, kde si je pak vyzvedneme. Když vlak odjede, tak si ještě chvíli povídáme s výpravčím Malvinem a ten nás ujišťuje, že krosny budou opravdu dole v úschovně.
Dosud zatažené počasí ukazuje slunko a hned je veseleji. Nám se jde nádherně, jen s malým batůžkem se rázem cítíme jak s křídly. Pod Berekvamem se řeka dostává do soutěsky a aby se mohla dostat dále, prokopali jí tu průrvu. Skrz ní se řítí řeka skrz další vodopád a to se vše děje pod silničním mostem. Před další vesnicí nás míjí mladík. Marek říká, ať ho pustím před nás. Kus níže na něj čekají 2 děvčata. Poté se nám zdá, že mluví česky, ale předtím se hošan neozval. Tak buď nás neslyšel, což je Markovo štěstí a nebo neměl náladu se vybavovat. Ale jistí si tou češtinou také nejsme.
Přicházíme do severní části Flåmu, která se jmenuje Dalsbotn. Další pěkný vodopád padá téměř za posledním domem ze skály. Hned na kraji vsi stojí pěkný, dřevěný kostelík. Slunko se rozhodlo, že ještě počká a nechalo se zakrýt mraky, z kterých poté slabě prší. Nasazujeme poprvé pláštěnky a po chvíli se schováváme do vlakové zastávky. Pauza trvá jen 15 minut. Poslední kilometr a půl zbývá dojít do epicentra Flåmu, kde skončí úžasná tůra nezapomenutelným údolím Flåmsdalen.
Přicházíme do centra městečka, kde je přístav i nádraží. Zde končí Aurlandsfjord, pojmenovaný po obci, ležící dále po břehu. Je zde rušné turistické centrum. Dnes tu budeme nocovat v místním kempu. Přemýšlím, jestli ještě pojedeme na výlet na vyhlídku Stegastein. Jdu se poptat do infocentra. Tam slečna za přepážkou končí náš dnešní program. 200 NOK za výlet 8 km k vyhlídce a zpět se nám zdá hodně. Nejvíc to vítá Marek, který je rád, že sedí. Na střídačku jdeme omrknout ještě obchůdky a pak se odebereme do kempu. Než se však rozhoupeme, opět se rozprší. Podruhé však jde jen o přeháňku a poté už je definitivně polojasno. Nad fjordem se vytvořily na skalních stěnách mlžné mraky a drží se těsně pod vrcholem. Nádhera!
V recepci kempu platíme 100 NOK na hlavu a dostáváme přidělené místo v sektoru 4. To vidím prvně, aby bylo místo pro stan na příděl. Třetina sektoru už je zabraná a my stavíme základnu pod břízou. Po chvíli kolem nás prochází párek Japonců. Jsou prvními Japonci, které vidím v kempu. Ostatní jejich krajané spíš upřednostňují hotely. Teda aspoň si to myslím. Dále tu máme cyklistky z Kolína nad Rýnem a kus dál Polsko-švýcarský pár. To jsme však zjistili až dole u moře, když nás mladice oslovila, protože jí přišla naše řeč povědomá. Chvíli si povídáme, ale spíš anglicky, aby její chlapec tomu taky rozumněl. Nejhezčí den výpravy končí a zítra už nastane přesun k domovu. 

Kårdal a Kårdalsfossen, jediný tunel na cestě, vodopád nad Blomhellerem, Berekvam,
průrva pod Berekvamem, vodopád nad Dalsbotnem, Flåm, Aurlandsfjord

29.7. - Do Kristiansandu na loď

Tentokrát už v 7 hodin musíme vstát, abychom stihli vlak, odjíždějící v 8:35 z nádraží u přístavu. "Deutschmanky" nakonec stejným vlakem nepojedou, jelikož jedné z nich není stále dobře. Za výletní vlak Flåmsbana zaplatíme 300 NOK, ale to jsme věděli dopředu a byli na to připraveni. První ranní spoj je kupodivu také žádaný a převahu mají samozřejmě obyvatelé země vycházejícího slunce. Nakonec je vlak zaplněn do dvou třetin. Pojede s námi průvodčí, který nám včera vezl bágly do Flåmu.
Vyjíždíme na čas a spoušť foťáku tentokrát necvaká jako kulomet. Vše důležité jsme vyfotili včera. Dnes to budou jen malé detaily. Jako třeba, když se zvedneme vysoko nad Dalsbotn, na který je z vrchu pěkný pohled. Cestou se dozvídáme z rozhlasu informace o stavbě a parametrech tratě. Nejhezčí zastávka na trati se jmenuje Kjosfossen. Leží už vysoko, pod Myrdalem a cestující mají 5 minut na to, pokochat se mohutným vodopádem. Ten díky větru stříká až skoro přes celé nástupiště. Samozřejmě, že pauza se protahuje na déle, než 5 minut, ale nakonec jsme nikomu neujeli. Když projedeme tunelem, všímám si, že Kjosfossen vytéká z velkého jezera Reinungavatnet. Když vyjedeme výše nad obzor, tak je jeho velikost dobře patrná. Bohužel jsem se nedostal k oknu včas. Zarazilo nás, že tato dráha je soukromá, ale pracují zde zaměstnanci NSB. Přitom když jsme se ptali na slevu, tak jsme nepochodili. Tomuto jsme také nepřišli na kloub.
Do Myrdalu přijíždíme skoro načas a je vidět, že i dopravní situace už je v pořádku. Před 10. hodinou opouštíme tento fantastický region a ještě jednou se pokocháme okolím Finse, které leží na nejrozsáhlejší náhorní plošině v Evropě. Jmenuje se Hardangervidda a zaujímá plochu 7400 km². Je největším a nejjižnějším Národním parkem v zemi. Je vidět i ledovec Hardangerjøkulen. Nádherné místo. Doufám, že se sem někdy vrátím, nejlépe s kolem.
Čtyřhodinová jízda celkem utíká a my debatujeme, kudy nejsnáze k domovu. Nakonec se domlouváme, že ještě dnes se pokusíme chytit trajekt do Dánska z Kristiansandu. Když se zahledím do jízního řádu, tak spočítám, že nemusíme až do Osla, ale můžeme vystoupit v Drammenu. Bleskově se tedy balíme a opouštíme vlak. Tentokrát s komplet výbavou. Jenže další zrada v omezení vlaků. Vlak o půl třetí jezdí jen v pátek a neděli. Takže si počkáme 2 hodiny na ten původní. Jdu se kouknout po městě, které je spíš moderním centrem, než aby zde byli historické památky.
V 16:30 tedy nasedáme do vlaku, směr Kristiansand. Tam pojedeme 3,5 hodiny. Už za Drammenem nabíráme nějaké zpoždění, které se nakonec navrší na 30 minut. To by bylo nepříjemné, nestihli bychom loď! Neukázněná rodinka, sedící naproti klidu také nepřidá. Hlavně mladší synek je nevrlý, až to hezké není. Těstoviny, které jí rukama si rozsypal na stůl a pak je sesbíral zpět. Rodiče jsou však stále v klidu. Příbor asi neznají. Nejen, že nechali špinavý stolek, ale dudlík, upadnuvší na zem, tam ležel dobrou hodinu a poté putoval rovnou do úst malého zrzavce. Průvodčí chodí jako pešek okolo, ale je totálně v klidu. Nic na tom nemění fakt, že synek leze otci po hlavě, ještě k tomu v sandálích. Pak už mne tím pádem vůbec nepřekvapí pes na sedačce, paní o 2 sedadla dále. Samozřejmě, že nejdříve pes ležel na zemi. Sečteno, podtrženo - o Norských drahách jsme měli lepší mínění.
Občas je na co se dívat. Za Kongsbergem na západ se tyčí nějaké hory a později jsou na řece sledující trať, vidět ostrůvky a peřeje. Pak následuje boj s časem. Do Kristiansandu přijíždíme nakonec pouze s dvaceti minutami zpoždění a my máme 5 minut do vyplutí lodi. To by se dalo při troše dobré vůle stihnout. Běžíme k budově terminálu a u pokladny jsme 2 minuty před vyplutím. To je ale sakra málo! Trajekt není vlak a tak i po hovoru pokladníka z lodním personálem jsme odkázáni na ještě jednu noc v Norsku. Tohle také připíšeme NSB na vrub. Mladík se vzhledem Araba, ale české mluvy nám ukazuje směr k parku, kde se prý najde nějaké místo pro stan. On zítra pluje také do Dánska a tam odsud chce jet stopem do Čech. No chlapče, s tímhle image, hodně štěstí.
Plac na stan jsem našli za 15 minut. Malé fotbalové hřiště s ohništěm je úplně ideální. Nejprve jdou kolem 2 čtyřicátnice a mluví něco o policajtech. Marek, vidící ve všem podraz a zradu si myslí, že na nás chtějí poslat strážce zákona. Já z toho pochopil, že kdyby nás tu viděli, že by nás hnali. Pak zde kolem slídí nějaký mlaďas. Ten však obhlížel také terén pro stan, protože po chvíli jde kolem i se svou holkou. Poslední kolemjdoucí je místní hoch, který s námi chvíli klábosí. Není prostě čeho se bát. Noříme se do poslední norské noci.

Flåmsbana a pohled na Dalsbotn, Myrdalsfossen a Kjosfossen,
stanoviště v Kristiansandu

30., 31.7. - Klikatá cesta domů

V 6:45 vyplouvá loď z přístavu, což znamená, že musíme vstát v 5 hodin, abychom tam byli hodinu před vyplutím. Toto opatření nám přijde nelogické a příště ho zřejmě nebudeme brát v potaz. Ranní Kristiansand ještě spí, takže není šance sehnat něco k snídani. Nechám si to tedy až vyplujeme. V hale už čeká stopařský dobrodruh, tentokrát i se svou holkou. K lodi nás má odvézt autobus. Další nelogická věc. Je to sotva 5 minut jízdy. Místo čekání jsme to mohli v klídku dojít. No nic, vstupujeme na palubu lodi, která je podstatně menší, než gigant, co plul do Osla. Zřejmě je to tím, že do Hirtshalsu poplujeme pouze 3 hodiny. Po vstupu na palubu jsme vyzváni, abychom si dali bágly do zavazadlového prostoru. Ale proč je prostor prázdný, když jsem téměř poslední pasažéři? Když jsem se na to zeptal, byli jsem vyzváni znovu, nyní už důrazněji. Nejde o ty bágly, ale o princip. Nejradši bych tu opici od Fjordline poslal někam, ale na co se nervovat. Ono zas není na škodu, mít bágly pod zámkem a nemuset je hlídat. Místa je na palubě minimum, takže vyvařovat by také nešlo.
Nejprve si jdu koupit nějakou snídani do lodního bufetu. Když jsem s ní hotov, jdu se trochu porozhlédnout po lodi. V podstatě je to tu stejné, jako na předcházejícím trajektu i co se týče ceny za lístek. I přesto, že doba plavby je o dvě třetiny kratší. Vzhledem k drahotě alkoholu v Norsku se pijákům vyplatí zaplatit 20 EUR za trajekt, zmrskat se tu a potom jet zpět domů.
V dánském Hirtshals přistáváme v 8:55 a na molu na nás čeká také autobus. Ten nás veze na vlakovou zastávku, ale nejprve to bere zkratkou přes vzdálenější molo. Když jsme zastavili před nádražím, začal nás řidič kasírovat o 20 DKK. Zajímavý, ale ne vítaný způsob, když pospícháme na vlak. Aspoň, že máme na památku lístek. Je ale fakt, že je to z přístavu dálka.
Nasedáme do vlaku soukromé společnosti Hirtshalsbanen, která nás odveze na přestup do Hjöringu, odkud budeme pokračovat již známou trasou. Jedeme přes naše nocoviště Vrå a v Aalborgu nastupujeme do autobusu. Ten je plný, takže se musíme rozdělit. Znamená to, že výluka stále trvá. Dokonce v obou případech, jako před týdnem. Když jedeme autobusem z Fredrície, tak nám také není dopřáno sedět spolu. Slyším za sebou angličtinu a poté se dozvím, že paní je američanka a je zde s manželem u dcery na dovolené. Ta bydlí ve Švýcarsku a nyní jedou z Kodaně.
Přijíždíme do Flensburgu a zde se rozhodujeme jak budeme pokračovat. Jdu se zeptat do pokladny, jak je to s místenkami na noční vlak do Prahy. Vyprodaný. Pak je tu ještě varianta přes Fuldu. Také vyprodáno. Takže se budeme přibližovat dále k domovu a někde holt přečkáme noc. Zatím to vypadá na Drážďany. Sedáme tedy do vlaku ICE do Hamburku, který jede opět přes kolejový "kolotoč" v Rendsburgu. Vlak z Hamburku do Lipska je neskutečně dlouhý, tak se dav lidí aspoň dobře rozptýlí. Do Lipska přijíždíme už za tmy a mírného deště. Zde mají také obrovské nádraží, ale ve 23 hodin žádný pořádný obchod otevřený. Únava už je znát a tak cestou do Drážďan dřímeme. Tam vystupujeme v 1 hodinu a čeká nás čtyř hodinová pauza, než budeme moci pokračovat.
Naposledy ukládáme bágly do skříňky a jdeme se podívat do nočních Drážďan. Zde jsem ještě zatím nebyl a nenapadlo by mne, že se sem poprvé podívám za tmy. Kráčíme dlouhou Prager strasse, ale až k Labi nedojdeme. Chceme zaplout do hospůdky na pivo, ale v té, co nám padla do rány ho nemají. Pingl nás posílá kamsi jinam, ale moc jsme mu nerozuměli. Jelikož žádnou jinou hospodu nenacházíme, jdeme aspoň do "Mekáče" na hamburger. Když ho pak chceme někde spláchnout, stále není kde. Vracíme se tam tedy na zmrzlinu. Pak se schováváme před deštěm na jedné zahrádce restaurace, kde se nechávají přes noc stoly a židle. Konečně jsou 4 hodiny a my můžeme pokračovat domů.
Nasedáme do vlaku, který má konečnou v Schöně. Celou cestu prospíme. V Schöně bysme měli čekat přes hodinu na vlak do Děčína. Kdyby byl školní rok, jel by hned, ale takhle se vezeme zpět do Bad Schandau, kde se naše čekací doba zkrátí. Odsud už konečně můžeme do Děčína, kde je konečně ranní káva na povzbuzení. Sedáme do rychlíku směr Praha a já se v Ústí loučím se svým kámošem a tím končí naše cesta do Norska, za polární kruh a jinými dobrodružstvími.

Loď společnosti Fjordline, přístav Kristiansand, ostrůvek za Kristiansandem, Hirtshals