Sedloňův blog: Poohří, Fojtsko 6/6: Údolím Ohře přes Loket

9.6.

Slibovaný déšť se v noci nekonal, a my se vyspinkali do růžova. Nemusíme už podruhé balit stan. Po snídani ještě prohodíme pár slov s panem domácím. Loučíme se s ním a on se může těšit na další hosty. Jedním z nich má být Kolumbijec.
Ránu vládne zatažené počasí. V pivovarské prodejně kupujeme suvenýry. Ale až poté, co ukážu Janičce krytý most přes Ohři. Z Kynšperka svištíme po "šestce" podél řeky. Idylku po novém, rovinatém úseku narušuje Jančino přední kolo. Něco tam nepatrně skřípe, a to stačí, aby byla Janča nervózní. Ptáme se party cyklistů, kterou potkáváme zanedlouho. Předpokládáme, že mají s kotoučovými brzdami zkušenost. Problém nám po delším zkoumání vyřešili. Avšak ne zcela a ne na dlouho.
Před Citicemi se cyklostezka na chvíli odklání od řeky, čili přichází kopec. Do města na soutoku Ohře a Svatavy už přijíždíme opět s řekou. Zase z kola vychází pískání a nás dojíždějí ti bikeři, ale už jen dva. Dle jejich rady jedeme k odborníkovi, kus od centra. Za dvě minuty je definitivně po problému a Janička se může kochat tím, čím já při mé první návštěvě tohoto města. Zámkem a Starým náměstím. Hoši nám i poradili, kde můžeme poobědvat. Restaurace Koruna na Starém náměstí a jeho terasa vypadají solidně. Již před vykouknuvším sluncem se schováváme pod slunečník. Samotná restaurace je v budově, ale v patře. Personál se tedy slušně naběhá. Bikery chválíme i za doporučení restaurace a můžeme se posunout dále.
Hned za Sokolovem je Královské Poříčí. Tam si ze zámku udělali obecní úřad. O kus dál stojí Statek Bernard. Mě se celkem líbí, ale Janina moc unešená není. Pak už se ponoříme do lesa v pravém slova smyslu. Budeme kopírovat hranici CHKO Slavkovský les. Od vysokého viaduktu silnice R6 až po Staré Sedlo je území chráněno jako PP Údolí Ohře.
Přijíždíme k jedné z perel na Ohři. Že ale mou drahou polovičku zaujme natolik, jsem nečekal. Stojí vedle mě v amfiteátru u řeky a kouká na tu krásu. S jiskrou v oku si prohlíží Ohři, nad ní most do centra města a v neposlední řadě mohutný hrad na ostrohu. Loket je pro Janču fascinující místo, kde se musíme zdržet déle. Vylezeme si na skálu u amfiteátru a necháváme se unášet.
Jedeme do centra, i když vlastně nejprve tlačíme kola. I kolem dvou nudících se cikánů, kteří pozorovali na střídačku nás i dělníky stavějící pódium. Projíždíme náměstím a na druhé straně města se napojujeme zpět na CT, pokračujeme v krasojízdě po lepší lesní cestě. Přejíždíme menší skupinku dětí, z níž se později vyklube velká skupina o počtu kolem dvaceti mrňat věku pod deset let. Na starost je má pět učitelek! Tomu říkám adrenalin. Čelo pelotonu dojíždíme na mostě u Svatošských skal. Jako dobrý skutek dneška volíme pomoc dětem (nebo učitelkám?) se snášením kol ze schodů na silnici k občerstvovně.
Svatošské skály. Také Jančou opěvované místo. K tomu kochání si ještě osladíme život něčím dobrým. Turistický ruch je tu v plném proudu a to je teprve čtvrtek.
Zbylých deset kilometrů do Karlových Varů jsou trochu svižnější, jelikož chceme stihnout vlak z Horního nádraží. Trochu nás zabrzdí nový úsek cyklostezky, když se před Doubím po novém mostě přenáší na druhý břeh řeky. Do centra krajského města se tedy jede kolem Varyády.
Žralokem jsme přijeli a tak s ním i odjedeme. Naše dvě kola se ještě k pěti do vlaku snad vejdou, ale ostatní nastupivší po trase do Mostu už to mají těžší.
Skončilo šestidenní putování třemi státy. Počasí k nám bylo laskavé a srnci milí, že nás „pouze“ budily. Největší nehoda, ta s objektivem měla nakonec také kladný dopad.