Sedloňův blog: Úslava

Z výčtu čtyř plzeňských řek mi zbývá poznat poslední a nejjižnější, Úslavu. Budu ve dvou dnech putovat od jejího pramene, a pokud to čas a počasí dovolí, k soutoku. Ten je v podstatě už na konci Plzně. Pod kostelem sv. Jiří se zde Úslava vlévá do Berounky.

10.8. - Od pramene k Nepomuku

Předpověď počasí nevypadala růžově. Nakonec se to vyplnilo, i když s jinými časovými intervaly, než předpovídali. Už cestou vlakem se to různě měnilo. První kapky se objevily v Klatovech, odkud jsem jel ještě čtyřicet minut do Kolince, kde jsem začal trasu. Zvlněná krajina na hranici Středočeské pahorkatiny a Šumavského podhůří byla zahalena do dešťových mraků, které pomalu přestaly s dopoledním přídělem deště, abych mohl popojet aspoň kousek po trase.

Kolinec je obyčejná obec, čili pokračuji do Mlázov. Tam je celkem živo na tak malou ves a počasí. Stále pokračuji do kopce, přes Boříkovy. Jedu totiž na nejvyšší kopec pohoří. Za vsí Boříkovy odbočuji směrem k motokrosové dráze. Ta je ve svahu Drkolné, která je mým prvním cílem. Na její 729 m vysoký vrchol ale musím dle mapy a instinktu. Ponořím se tedy do lesa a po kamenité cestě tlačím kolo do kopce. Jenže podle mapy je to jiná cesta. Logicky však pořád do kopce a dle popisu na internetu nakonec vrcholu dosahuji. Kolo nechávám u stromku a těch pár metrů už zvládám pěšky mokrou trávou. Vrcholový patník nalézám bez problémů ale jinak se zabloudivší poutník nedozví, že je na nejvyšším vrcholu Středočeské pahorkatiny, na Drkolné, v 729 m n.m. Mám už z nejvyšších kopců vrcholová fota bez kola, ale zde hrozí, že nebude žádné. Nakonec ho pořizuji s pomocí větve smrku.

S mokrými botami pokračuji dále po cestě, i když jsem se původně chtěl vracet. Dovede mě k samotě, kde se ptám paní kudy k prameni Úslavy. Posílá mě zpět a kamsi doleva. Hned se mi to zdá divné a po chvíli se v tom utvrzuji. Jedu tedy podle sebe a mapy, a úspěch se dostavuje. Vedle cesty, pod stromy, u louky je označený pramen řeky Úslavy. Je tu nápis na kameni i na ceduli, ještě od Luďka Munzara z televizního pořadu "Zpět k pramenům." Pramen vyvěrá z trubky a "říčka novorozeně" pokračuje lesem k obci Lukoviště.

Do oné obce mířím i já a pojedu odsud do Číhaně. Ta je první obcí, jíž protéká Úslava. Počasí vypadá, že se zlepší, tak vesele vpřed.

Mezi Číhaní a Hnačovem je to samý rybník. Cestou tam jsem v osadě Plánička objevil pěknou kapličku. Bradavský rybník přetíná hlavní silnice a poté už následuje největší z rybníků, Hnačovský.

Do Plánice jsou to pěkné hupy a na samotné náměstí také. Navíc vítr žene černé mraky, které mě varují na náměstí párem kapek. No, párem. Neuposlechl jsem a vyrazil směr Újezd. Ty čtyři kilometry byly celkem dlouhé, protože na půli cestě začalo pršet. V Újezdu jsem zaplul pod střechu u restaurace a aspoň se nasvačil. Dnes bych klidně užil i rukavice!

Po dešti pokračuji podél řeky Úslavy, po vedlejších silnicích k Žinkovům. Jedu například přes Mlýnské Struhadlo. V Žinkovech je krásný, ale nepřístupný zámek. Když přijíždím mezi rybníky Žinkovský a Labuť, cedule zakazuje vstup i do areálu. Jedu tedy zpět a do vsi přijíždím po silnici.

Dále Úslava putuje přes Kokořov, Prádlo a pod Zelenou horu, do Kláštera. Tam opravdu klášter byl. Zbytky cisterciáckého kláštera najdete na návsi. Zde na chvíli vykouklo slunko, aby za ním připluly opět dešťové mraky. Upaluji těch pár kilometrů do Vrčně, kde mám dnes nocleh v místním penzionu. Tam přijíždím za slabého deště. Když ustane a já jsem zabydlený na pokoji, jdu se podívat do muzea modelové železnice. Zde jsem strávil krásnou půlhodinu s pánem který ač není nádražák, zná vše dokonale.

Penzion nebyl nic extra, ale mým potřebám stačil. A i když jsem se bál nočního ruchu, nakonec to bylo v pohodě.

Trasa:

Kolinec - Mlázovy - Boříkovy - Drkolná - pramen Úslavy - Lukoviště - Číhán - Plánička - Hnačov - Plánice - Újezd - Žinkovy - Prádlo - Vrčeň.

59 km, 841 m. př.

Drkolná a vrchol

pramen Úslavy

Číháň

Plánice

Žinkovy

Klášter se Zelenou horou

Železniční muzeum ve Vrčni

11.8. - Od Nepomuku k soutoku

Ráno se mi penzion líbil více než večer. Asi to bylo tou velkou snídaní. Nelíbilo se mi však počasí. Deset stupňů a mlha. Ta se jistě časem rozplyne, ale záleží jakým časem.

Mlha se nerozplynula, prostě skončila za vsí Srby. Ze Ždírce jsem si to hezky vyfotil a pak nehezky odbočil k řece. K té jsem se nedostal a tak jsem musel po polní cestě na tu správnou silnici. Úslava si hezky meandruje vedle silnice, které se občas přiblíží.

Přicházejí Blovice a první zastávka dneška. Tou je zámek Hradiště na kraji města. Ten pěkně vyniká na ranním slunci. Před desátou pokračuji do Zdemyslic, kde se rozhoduji zda si vyjet na Vlčtejn, ale nakonec ho nechávám na jindy. Sjedu si na jinou atrakci. Tou je vyhlídková skála Baba nad údolím Úslavy. Z návsi tam dojedu po žluté značce, kterou za posledním barákem opustím a přes louku a lávku vklouznu do lesa. Nechám kolo u stromu a cestičkou podél řeky se přiblížím pod Babu. Výstup na ní je strmý, ale nenáročný. Odměnou mi je pěkný výhled na údolí Úslavy, Blovice a Vlčtejn.

Ze Zdemyslic pokračuji do Žákavy, kde se mi při svačině v altánku stala příhoda s nevrlým vnoučkem. Si takhle svačím a blíží se ke mě babička hlídající vnuka, ještě s jednou paní. Paní jednoznačně nestíhala tempu hyperaktivního kloučka, který se přiřítil do altánku. Než jsme se stačili všichni nadát, tak už byl blonďáček zakousnutý v mém rohlíku. Paní se bála mu rohlík vzít, jako by měla uchopit hada, a tak řekla mně, jestli bych mu tu špičku neulomil. Za chvíli měl hošík aspoň co zobat. Za další chvíli všichni odcházejí a já můžu jist v klidu dál.

Další důležité rozhodnutí mě čeká v Nezvěsticích. Zda to do Šťáhlavic objet po silnici, či to vzít zkratkou přes pole kolem trati. Volím variantu B, protože mi to přijde rychlejší tak či tak. Čeho jsem se ale obával nepřichází. Cesta je sice mokřejší, ale jede se dobře. Za patnáct minut můžu tedy vstoupit do areálu zámku Kozel. Lopatský rybník, pojmenovaný paradoxně podle blízké zříceniny, je zrovna zahalen do stínu. Než však vyjde slunko, jsem na cestě do Starého Plzence. Zde čekám deset minut na třináctou hodinu. V tolik končí v IC pauza. Pět minut před jednou zjišťuji, že je otevřeno. Sranda, no. Paní je z daleka, tak si pauzu nedělala.

Nejvíce mě v Plzenci zajímá rotunda sv. Petra a Pavla na návrší nad městem. Cesta k ní je prudká, čili zamykám kolo u okapu v ulici a vyběhnu k ní po svých. Zabere to deset minut. Od stavby podobné té Na Řípu je výhled opět do údolí Úslavy, dále na hrad Radyni, Plzeň. V dáli dokonce vidím Přimdu, Vlčí horu a Podhorní vrch.

Z Plzence se přehoupnu do Koterova, kde mě překvapuje pěkná náves a ještě více IC zřízené ve stavební buňce. Slečna je zalezlá vevnitř, přitom je venku tak pěkně. Radí mi, že po naučné stezce podél řeky se na kole jet dá. Za pár minut jí dávám za pravdu a aspoň je vidět, že tam je něco platná.

Dnešní trasa by se mohla jmenovat "Krajem lihu." V Plzenci jsem jel kolem výrobny Bohemia sektu, nyní projíždím Božkovem a Plzeň netřeba komentovat. Propletu se již hustou dopravou až do Doubravky, kde Úslava končí po 96 kilometrech svou cestu. Já se všemi zajížďkami mám o něco více. Přijíždím k prvnímu soutoku pod kostelem. Dosud jsem jich viděl dost ale toto je má premiéra. Kostel sv. Jiří stojí nad soutokem Berounky a Úslavy. Celé místo je balzám na nervy. A to je na kraji velkoměsta, co potom někde mimo civilizaci.

Dvoudenní výlet podél nejjižnější plzeňské řeky končím na nádraží Plzeň-Doubravka a přes Beroun se budu vracet domů. Už se pracuje na tunelu, který povede skrz kopec Chlum. Ten zkrátí jízdu do Berouna o nějakou minutu. Ale ono těch změn na této trase bude třeba více.

Trasa:

Vrčeň - Srby - Blovice - Zdemyslice - Nezvěstice - Kozel, zám. - Kozel, háj. - Šťáhlavy - Straý Plzenec - Koterov - Božkov - Plzeň-Doubravka.

48 km, 561 m. př.