Sedloňův blog: Do San Marina nejen na fotbal (2/4)

26.3. - Do San Marina nejprve na fotbal

Jaromír Bosák hlásí na svém facebooku, že už je v San Marinu. My se tam vydáme dnes. Posun času na nás nezanechal následky, vstáváme po sedmé. Signore Walter nám řekl, že snídaně je v jeho "velitelském stanu," tak se tam přesouváme na osmou. Obsluhuje nás jeho manželka s nějakou asijskou pomocnicí. Máme výhodu, že se s ní domluvíme skoro všichni. Mára anglicky, Pavel německy a já italsky, občas to mixuju s angličtinou. Taky je z toho paní celá vedle. Kromě toho umí ještě španělsky, francouzsky a arabsky. Palec nahoru.

Po slušné snídani vyrážíme aspoň na chvíli do centra města. Pár minut nás doprovází déšť, ale za branou Porta Nuova (podle níž se jmenuje nádraží) již přestává. Na Piazza Bra je to z ubytka slabá hodina. Uprostřed náměstí dominuje Arena di Verona. Každému připomene Koloseum, ale rozdíl mezi nimi je. Zde se oproti Římu pořádají i kulturní akce. Je zde i parčík s fontánou. Pro dnešek tu mají dostaveníčko veteráni značky Alfa Romeo.

Více než obejít náměstí se do našeho pobytu ve Veroně nevejde. V 10:26 musíme pokračovat směr Bologna Centrale. Novinkou pro mě také je nakupování jízdenek na italských nádražích. Systém jako u nás na poště, to naposledy ale určitě nebylo. To se nás však netýká.

Regionale veloce se s námi rozjíždí na jinou stranu, než čekáme, ale brzy se to srovná správným směrem. Vzdalujeme se Alpám, i když je zakrývají mraky. Absolutní rovinu brzy doplní zasněžené Apeniny. Doplňuje se i náš vlak, který má v Boloni konečnou.

Jsme sice severněji než Řím, ale takhle zeleno tam tedy nebylo. Nevěřím tomu, že za deset dní by to takhle pokročilo. Ale okolí Gardy je známé svým výborným klimatem.

V bludišti boloňského nádraží hledáme "binario nove." Z deváté koleje nám má jet regionální vlak do Rimini. Nakonec zastrčenou kolej nacházíme, ale vlak odjíždí se zpožděním. Dokonce hlásí něco jako odklon. Jelikož moje italština ještě není tak dokonalá, nerozumím všemu. Jdu zjistit, co se děje. Od jednoho pána se anglicky dozvím, že pojedeme odklonem. Od průvodčího potom, že na původní trati srazil vlak člověka. Jestli náhoda či sebevražda, nevíme. Je ale fajn, že nemusíme autobusem. S dalšími zdrženími přijíždíme do Rimini o hodinu později. Znamená to, že autobus do San Marina je fuč, ale máme dobrou rezervu. Jdeme se podívat na pláž, což není zrovna nejblíže. Rimini v březnu zdaleka není mrtvým letoviskem, jak jsem si myslel. Žije to tu všude.

Už čekáme na autobus, když v tom k nám přichází krátce střižený mladík v dresu San Marina. Nakonec se z něj vyklube Ir (ne zrovna střízlivý), který si prostě vyrazil na fotbal. Anglicky ale mluví hodně nesrozumitelně, oba máme co dělat mu rozumět. Jízdné v trase Rimini - Cittá di San Marino stojí 5 €, ale dnes ji nevyužijeme. Po chvíli jízdy je už Mára z Briana na nervy, ale do Serravalle to není tak daleko. Zde je totiž stadion, kde naši fotbalisté sehrají kvalifikační zápas s místním "trpaslíkem." Jsme také dohodnuti, že Marek s Pepou tam vystoupí a půjdou koupit lístky. Já s Pavlem zařídíme zatím ubytování a pak dorazíme za nimi.

Hostel San Marino leží u silnice a hlavně u zastávky. Nás bude stát noc se snídaní krásných 15 € na osobu, což po zhodnocení ubytování je krásná cena. V našem pokoji se cítím jako na vojně. Tři postele a tři palandy budeme mít jen pro sebe. Přímo před ubikací se naskýtá krásný výhled na Monte Titano a tři hrady na vrcholu. Na vychodě je vidět zvlněná krajina a moře. Není čas tolik rozjímat, za chvíli musíme na autobus a zpět do Serravalle za klukama. Marek mezitím volá.

"Lístky nám neprodali, to jde jen na občanku, musíte pak sami. Stojí patnáct éček. A toho Ira tam nepustili, protože nemá doklady."

To si jistě Mára oddechl.

Za 15 minut jízdy vystupujeme na zastávce Sovrapasso a k Olympijskému stadionu (ačkoliv tu olympiáda nebyla) musíme ještě kousek z kopce. U pokladny chtějí skutečně občanku, ale potěšila nás ta cena. Resp. to, že ČMFS nám je nabízel za 700 Kč (25 €). Nám se to zdálo moc. Počkali jsme tedy sem a dobře jsme udělali. Později to Markovi ze svazu vysvětlili. Za těch 25 už jim to prodali sanmarinští.

"Ten Ir nakonec ukecal nějakýho policajta a na zápas ho pustili," hlásí Marek po tom, co jsme s Pepou prošli bezpečnostní kontrolou, bez rentgenu! Ir zval Marka dokonce na pivo, dal mu maila... No prostě chtěl s ním být kamarád na život a na smrt. Po našem příchodu však seděl na svém místě, daleko od nás, jako beránek.

Lístky jsou sice na jednotlivá místa, ale nikdo to moc nedodržuje. To se nelíbí prudérnímu pořadateli a zřejmě za to peskuje i své podřízené. Ono holt s takovým kotlem lidí se těžko hne. Já říkám sice kotel, ale stadion by snesl srovnání s naším divizním. Zápas začal v 18 hodin. Protilehlá tribuna zůstala prázdná. Všichni diváci tedy sedí proti slunci, které slušně peče. Sotva ale zaleze za mrak, oblékáme bundy. Mrak časem pohltil i vrchol Monte Titana.

Zápas jsme vyhráli 6:0 a my mohli zvesela vyrazit na základnu. Autobusy jezdí pouze do sedmi hodin, do toho začalo kapat, takže to zas tak veselé nebude. Ještě, že jdeme do kopce, že se zahřejeme. Podél hlavní silnice to pěšky není žádný med a tudíž jsme rádi, že odbočujeme na vedlejší. Po ní je to i kratší.

Kus pod hostelem se stavujeme v jedné pizzerii. Tam zavírají v devět, takže máme čtvrt hodiny na dva kusy pizzy. Majitelé jistě netušili, že v tuto dobu toho ještě tolik prodají.

Konečně jsme na baráku. Půjdeme si dát ještě nějakého "dudlíka," jak nazývá Pepa pivo před spaním. K tomu nám "bytná" přinesla pizzu gratis. Celou pro všechny. Pochopil jsem, že v neděli to tu dělají.

Pavel měl jistě dost dudlíků a po okamžitém usnutí to řeže. Odnesl to pouze Marek, který takhle nebyl stoprocentně zdráv a ještě toho moc nenaspal.