Sedloňův blog: Do San Marina nejen na fotbal (1/4)

Téměř po roce jsme se sešli stejná parta jako loni, při cestě do Melku a na Kahlenberg, abychom se vydali na další cestu. Tentokrát delší trasou, a to i časově. Kromě toho si turistické zážitky obohatíme o sportovní.

Hlavní atrakcí bude Cittá di San Marino. Hlavní město druhého ministátu v Itálii, které se rozprostírá kolem hory Monte Titano.

25.3. - Přes hlavní město Alp k Romeovi

Je sobota, 4 hodiny ráno, a Pavel Verner opět za volantem. Tentokrát ale odveze i sebe. Cestou nabereme Pepu Kredbu a jedeme opět směr Praha. Jede s námi i má milá, která se v Praze odpojí a pojede směr Jeseník. Tam doplní kvarteto Marek Hes, i když psal večer něco o teplotě.

V 6 hodin, kdy už je Janička na cestě do Zábřehu, se rozjíždí i náš vlak směr Linz. Počasí se povedlo. Ráno byl sice 1 stupeň, ale nebe je bez mráčku. Za Táborem však přichází mlha a ta trvá až za hranice. Tam se vynořují vrcholy Novohradských hor a na opačné straně Šumava.

Metropole Horního Rakouska, ležící na Dunaji, nás vítá po desáté hodině. Linz, česky Linec, je naší první přestupní stanicí. Máme zde pouhou půlhodinu, než nám pojede railjet do Innsbrucku. Takový výlet tramvají na Pöstlingberg s hradem a kostelem by jistě stál za to, ale to leda jindy.

Před jedenáctou hodinou přijíždí railjet o dvou soupravách. Jedna končí ve Feldkirchu a druhá až v Zürichu. Od letoška je pro nadražáky v Rakousku novinkou příplatek 10 € do vlaků vyšší kvality. Ten však platí na dva dny a dá se koupit ve vlaku. Tajně jsem doufal, že by nám je mohl průvodčí odpustit, ale co, o 10 € nezchudneme.

Railjety mezi Salzburgem a Innsbruckem jezdí kratší trasu přes Německo, konkrétně Rosenheim. Vlevo se začínají zvedat Berchtesgadenské Alpy. Později se vpravo zamodralo jezero Chiemsee, následováno Simsee. Poté na chvíli usínám. Budím se za Kufsteinem, kdy se vpravo bělají vrcholy Rofanu. Ty si moc nevychutnáme, protože vjíždíme do dlouhého tunelu. V Jenbachu na chvíli ven a poté zpět do díry. Za městečkem Hall in Tirol následuje Rum a to už se blíží tyrolská metropole, Innsbruck. Pro Rakušany i metropole Alp.

Prohlídku začínáme u Vítězného oblouku. Ano, i zde mají tento monument. „Triumphforte“ je začátkem Maria-Theresien-Strasse, která je označována za nejhezčí ulici Evropy. Historické budovy a hory v pozadí tomu dávají za pravdu. Vrcholem ulice je náměstí se sloupem Annasäule a kostelem Spitalskirche. Dále navazuje Friedrich-Herzog-Strasse. Tam nás zajímá Stadtturm (Městská věž). Vstupné je 3 € a v ceně je i WC (to jsme zjistili náhodou až potom). Výhled na centrum města a okolní hory je perfektní. Obzvlášť dnes, když je slunečno a čistý vzduch. Severně je vidět i konečná stanice lanovky Hafelekarspitze ve výšce 2334 m n.m. Přímo pod námi se třpytí Goldenes dachl (Zlatá střecha). Jde o symbol Innsbrucku, o němž jsem vůbec neměl tušení.

Přicházíme k řece Inn, kde se naskýtají také pěkná panoramata. Dalším zastavením je katedrála sv. Jakuba. Vstup je zdarma, ale za focení se platí euro. To rád dám. Nejvíce mě nadchly varhany. Ke katedrále přiléhá bývalý hrad Hofburg, naproti němu je městské divadlo a za ním park. Ještě nás informativně zajímá Hungerburgbahn. Pozemní dráha na návrší Hungerburg, nad hranicí 800 m n.m. Právě tudy vede cesta na vrchol Hafelekarspitze.

Pak už se štelujeme k nádraží. Tam se dělíme na dvě party. Pavel s Markem jdou na něco k jídlu a my dva Pepíci na něco sladkého. Usedáme na jedné z teras před nádražím a vychutnáváme si capuccino.

Sice máme hodinu čas, ale nakonec to bylo na vlak jen tak tak. Musel jsem své tři věci předat Markovi,jenž byl ve frontě blíže ke kase, abychom nemuseli vyloženě běžet. Tudíž jsem prošel pokladnou naprázdno a automaticky jsem byl podezřelý ochrance. Letmé nahlédnutí do batohu to ale spravilo.

V půl sedmé opouštíme tyrolskou metropoli, která ve mně zanechala velký dojem. Vlak není plný, jak jsme čekali, ale my máme svá místa jistá, jelikož je pro nás povinná místenka. Údolím řeky Sill stoupáme na Brennerský průsmyk. Silniční mosty, vesničky, řeka, okolní hory. Takové bylo naše večerní menu. Později se s Markem dáváme do řeči se starší Japonkou. Tu jsem tipoval na Jihoameričanku. Za prvé vzhledem, a za druhé jsem nikdy neviděl Japonce cestovat samotné. Tato paní jede do Bolzana a odsud nočním vlakem do Říma. Po sedmé hodině už je černočerná tma. Podle světel všude kolem usuzuji, že údolí řeky Isarco je hustě obydleno, a to i vysoko ve svazích.

V devět hodin vystupujeme v dějišti románu Romeo a Julie, ve Veroně. Nádraží Porta Nuova i centrum města znám z pobytu u Lago di Garda. Nyní však musíme na druhou stranu, asi půl hodinky cesty, kde máme v jedné z ulic ubytování. Našli jsme ho bez problémů. Zvoníme na zvonek typického italského městského rodinného domu. Ten oproti Pavoně je označen. Nejprve vylézá paní, poté ten správný člověk. Vyšší starší chlápek horší mluvy nás bere nejprve do své pracovny. Když najde správné papíry, odváží nás asi půl kilometru, do vedlejší ulice. Po dvou telefonátech přichází sympatický chlapík Walter. Ten také provozuje penzion, ale nás bere o tři baráky dále, do bytu v prvním patře nějakého činžáku. Ten bude celý náš. Vypadá pěkně, jen kdyby byl na delší dobu. Po dlouhém dni usínáme kolem 11. hodiny.