Sedloňův blog: Do San Marina nejen na fotbal (3/4)

27.3. - Do města San Marino

Ještě během zbytku výletu se Mára zmínil na Pavlovu adresu, že nemohl spát. Myslím ale, že potom fungoval dobře. Asi si osladil život při snídani, kde nebylo v podstatě nic slaného. A to byly švédské stoly.
Ráno po dešti ani památky a slunce se chystá na pořádnou dávku vitamínu D. V 8:45 už "stepujeme" na zastávce a za 5 minut přijíždí autobus. Ten nás vyveze z Borgo Maggiore do středobodu tohoto ministátu, do Cittá di San Marino. Hlavní město druhého ministátu v Itálii postavili na svazích hory Monte Titano a na jejím vrcholu tři strážní hrady. Od Borga je to neskutečná stěna, z druhé strany nemohu posoudit.
Autobus má konečnou na Piazzale Nazioni Uniti, která je ještě 100 výškových metrů pod vrcholem Titana. Do města vycházíme branou Portanova. Úžasné uličky, úžasné stavby. Většina města je postavena, že světlých pravidelných kamenných kvádrů. Přicházíme na vyhlídkovou plošinu u horní stanice lanovky (dolní je v Borgo Maggiore). Parádní výhledy na zvlněnou krajinu všude kolem. Lanovka je momentálně v rekonstrukci. Na Piazza della Libertá obdivujeme radnici. Je malá a přitom elegantní. Chci se jít dovnitř zeptat na razítko na památku. Strážný mi sděluje, že dnes je zavřeno, koná se tu nějaký sjezd. Razítko mi prý dají v infocentru u lanovky. Tam jsem si žádného nevšiml. No nic, půjdu tam tudy zpět.
Další dominantou centra je Basilica del Santo. Tísní se na malé Piazzale Domus Plebis. Poté už stoupáme k prvnímu hradu. Včera nás upozorňovali, že v San Marinu žije dost Čechů. Že ale i místní umí česky jsme se dozvěděli až dnes, v jednom krámku. Bylo to příjemné. Do Rimini jezdí spousta Čechů a spousta z nich si udělá na toto úžasné místo výlet. Není se tedy čemu divit. Nejvíce zaperlil Marek, shánivší fotbalový dres San Marina, když jsme se blížili k jednomu z mnoha stánků.
"Tady maj samý šunty, který nejsou originály," říká.
"To máte pravdu, protože originál za 60 € bych tu neprodal," odpoví stánkař rodilou češtinou.
Vzal to tedy sportovně. Chvíli se s ním bavíme. Žije 18 let v Itálii a zde dokonce hrál fotbal.
První hrad se jmenuje La Rocca o Guaita a je veřejnosti nepřístupný. Vyfotíme si ho pouze a pokračujeme po krásných kamenných schodech dolů. Z nich je vidět druhý hrad v pořadí - La Cesta o Fratta. K němu vede široká kamenná cesta. Na ten už se podíváme. Vstupné je 4,50 €, ale neplatí na něj slevová karta "Tuttosanmarino Card," kterou jsme obdrželi na hostelu. Součástí hradu je i Muzeum starých zbraní.
Hrad stojí na nejvyšším bodu hory Monte Titano, která měří 750 m n.m. a je nejvyšším vrcholem San Marina. Je teprve mým druhým nejvyšším vrcholem určitého státu. První je samozřejmě Sněžka. Muzeum zabírá celé druhé patro o rozloze mého bytu. Výše už je pouze terasa a nad ní věž. Ta je nepřístupná. Nevím ale zdá krátkodobě či trvale. Ale i z terasy je fantastický výhled. Na východ až k moři a na ostatní strany jsou samé hory. Ty vyšší už jsou Apeniny. Nádherná zvlněná krajina.
Jdeme i ke třetí stavbě, která je vlastně pouze věží. Il Montale tu stojí osamocená, vzhlíží do kraje a my vzhlížíme na ni. Odsud se vracíme stejnou cestou zpět. Vše turistické jsme si užili a teď nás čeká gastronomická část. Chlapci jdou na oběd do panoramatické restaurace a já usedám na jednu ze slunných laviček, protože jsem to přehnal s proviantem na cestu. Potom si zajdu do obchodu s víny. Chlápek za pultem také umí solidně česky. Dává mi ochutnat ze tří místních vín a nakonec kupuji červené. Hoši ještě obědvají a mají k tomu pivo Malá Strana! Že to pivo neznáte? Je totiž pouze vývozní.
Mára si stěžuje na italské záchody. Že nebylo prkýnko ve vlaku není nic zvláštního, ale že nebylo ani zde v restauraci už je divné. Konat "velkou" potřebu v polostoje jistě nebyl med.
Jdu napřed přes infocentrum, abych si dal ono razítko. K mému překvapení ho dávají pouze jako vízum, škoda. Pobyt v San Marinu uzavřeme zmrzlinou a jdeme čekat na autobus, který odjíždí ve 14:15. Zpět jede ale jinudy než sem. Obkrouží Monte Titano a v Borgu se vrací na svou původní trasu. Asi by se špatně vyhýbaly. V Rimini vystupujeme o zastávku dříve a jdeme se ještě "cournout" do města. I zde mají oblouk. Arco d'Agosto. Po 300 metrech se dojde na Piazza Tre Martiri s pěknou radnicí. Přes Piazza Cavour to vezmeme na Piazza Ferrari. Tam je Domus del Chirurgo, jehož zbytky jsou zastřešeny a mají zřejmě svou otevírací dobu. To je vše, co jsme stihli za 40 minut z tohoto města.
Před čtvrtou odjíždíme směr Bologna po trati, rovné jako pravítko. Takových 120 km/h určitě pojedeme. Mimochodem nejdelší úsek rovné trati mají v jižní Austrálii. Délka je něco přes 3000 km. podobně to tam je i se silnicí.

I v Boloni se na chvíli projdeme. Přes Piazza XX. Settembre dojdeme na Piazza VIII. Agosto. Tam se dělíme a já to beru zpět přes přilehlý park, který je útočištěm afrických migrantů, ale naštěstí si hledí svého. Z Bologna Centrale pojedeme až na rakouské hranice. Míjíme místní letiště, později nejdelší italskou řeku Pád (Po) a ještě si odskočíme ve Veroně pro něco k snědku. "Mekáč" je ale zrušený a pivo také není k sehnání. Hlady ani žízní však nezhyneme. Za Veronou už se stmívá, takže údolí řeky Isarco si zase neužijeme za světla. V Brenneru přestoupíme na rakouský vlak a před půlnocí jsme v Innsbrucku.