Sedloňův blog: Bílé Karpaty (2/6)

18.6. - Na střechu Bílých Karpat

Kolem sedmé hodiny už moc nespím a cítím, jak slunko hřeje do stanu. To je dobré znamení. Vítr sice neustal, ale zřejmě bude hezčí počasí než včera. Vstáváme v osm, ale než sbalíme a posnídáme je deset. Pořád ale žádná výheň, honí se mraky a vítr neustal.

První dnešní cíl bude malá rozhlednička na nedalekém Holém vrchu, v 388 m n.m. Jde o skromnou stavbu na louce u cesty, čili vrch je opravdu holý. Výhled je kruhový, ale ne tak daleký. Jelikož fučí studeně, dlouho se nezdržujeme a klesáme do Radějova. Tam mě paní v IC zahrnuje informacemi a letáky, až mám co dělat se bránit.

Město Strážnice je odsud 3 km a já od něho očekávám dost. Třeba i otevřené IC. Taková základní věci však splněna nebyla. Kdy mají turisti jindy chodit, než v neděli? To nebývá na Moravě zvykem. Scházíme se tu celkem tři skupiny! Jedeme směr skanzen a zámek, což je na severní okraj města. Tam musíme rozbitou ulicí, kde probíhá rekonstrukce. Do skanzenu sice nejdeme na prohlídku, ale zavítáme do krámku se suvenýry, kde je moc milá paní. Jaňulu zde nadchla proutěná mísa na kynutí chleba tak, že se jí za deset minut houpe na nosiči.

Skanzen Jihomoravské vesnice jistě táhne, je mnohem známější než ten lounský a tudíž spekulujeme, jak by se tvářili tady ti, kteří nechtějí dát ve Březně blbou dvacku.

Místní zámek je chloubou města, v poledním slunci žlutavě září, což se nedá řící o pokladní. Zpět jedeme zámeckým parkem a vyjíždíme akorát u odbočky na Tvarožnou Lhotu, kam máme namířeno nyní.

Silnice vede přes mírný kopec, z dálky už je vidět rozhledna Travičná, kterou zdoláme hned po tom, co posvačíme na návsi před Muzeem oskeruší. To je prý slovácký národní strom.

Jedeme na rozhlednu, tudíž do kopce. Ten je dost výživný, kolem 160 výškových metrů. Prvních sto po silnici, zbytek po zpevněné cestě.

Ve výšce 371 m n.m. stojí vysílač upravený na rozhlednu. Konstrukce je stejná jako třeba na Horním lese u přehrady Vír. Kovová věž je dost vysoká, aby z ní byl kruhový výhled. Na severu se v oparu rýsují Hostýnské vrchy, před nimi vrchy Vizovické. Na východě je vidět Velká Javořina, na jihu rozhledna Žalostiná, která je na slovenské straně Bílých Karpat. Na západě identifikujeme Pálavu a Chřiby. Z měst poznáváme Strážnici a Uherský Brod.

Klesáme k rekreačnímu středisku Lučina, kde je přírodní koupaliště. Teplota není ještě tak vysoká, ale i tak se přemluvíme ke krátkému koupání. Na "umytí" nám stačí chvíle stejně jako holčičce na to, aby se celá zmáchala. Netušila totiž, že schody pěkně kloužou.

Pokračujeme lesem, směr Malá Vrbka. Usuzuji, že kratší to bude přes vrch Výzkum, než to odjíždět přes Tasov. Nakonec to nebyla špatná cesta, většinou po polní cestě. Do Malé Vrbky nás ale čekal pěkný padák, to už po silnici.

Na tuto ves navazuje Hrubá Vrbka, přes níž pokračujeme do Kuželova. Tam chceme navštívit větrný mlýn a jelikož vítr se nejlépe chytal na kopci, opět stoupáme.

K této technické památce přijíždíme minutu po 16. hodině a ještě se stihneme zapojit ke skupině na prohlídku. Ta trvá půl hodiny a během ní se dozvíme zajímavé informace. Třeba, že je jediným funkčním mlýnem svého druhu (holandského typu) u nás. Jeden z důvodů byl, že za války sloužily jako pozorovatelny a tak je odstupující německá armáda vyhodila do vzduchu. Za největší slávy v mlýně žila mlynářská rodina. Spalo se různě, kde se dalo, a pracovalo se kolikrát nepřetržitě, čili žádný med. Manželé zde pracující pod hlavičkou Technického muzea v Brně byli příjemní a znalí.

Cestou do Velké nad Veličkou projíždíme kolem rozhledny Drahy, kterou jako jedinou necháváme plavat. Já už zde byl a Jaňulu to neláká. Sehnat něco k večeři v neděli je v této obci nadlidský úkol. Čtyři otevřené podniky a nikde se nevaří! Aspoň nás potěší místní štamgasti zprávou, že ve Vápenkách "vařijó," a dobře. To je bezva, protože je to naším směrem. Tak holt zatneme zuby a ještě 9 km pojedeme pouze na žaludeční šťávy.

Údolím Veličky se stoupá pomalu ale jistě. Ze 350 m n.m. se dostaneme do 500 a tam nás konečně čeká jídlo. Zde bychom tedy takovéto zařízení nečekali. Podnik "U Černého potoka" se nám líbil. Ochotná a sdílná obsluha, příjemné prostředí a dobré jídlo.

Vápenky opouštíme po deváté hodině, což je nejvyšší čas shánět nějaké nocoviště, nejlépe hned v lese za vsí. To ale není vůbec sranda, všude kolem jen cesta a srázy. Nakonec se rozhodujeme vyjet až na vrchol Velké Javořiny a ustlat si tam. Výhoda bude v tom, že ten kopec budeme mít už za sebou. Posilněni večeří těch 470 výškových metrů zvládáme celkem v pohodě.

Když přijíždíme na vrchol je už téměř tma. Na západě je ještě rudý horizont a pod námi spoustu světel. Stan stavíme u hraničního patníku poblíž remízku.

Trasa:

Žerotín - Holý kopec - Radějov - Strážnice - Tvarožná Lhota - Travičná, rozhl. - Lučina - Výzkum - Malá Vrbka - Kuželov - Velká nad Veličkou - Vápenky - Velká Javořina.

61 km, 1217 m. př.