pondělí 26. června 2017

Bílé Karpaty (3/6)

19.6. - Ze střechy Bílých Karpat pod okap 

Pět výškových metrů pod vrcholem Velké Javořiny se budíme kolem 8. hodiny do slunečného pondělního rána. K přípravě snídaně použijeme hraniční patník a lavici u informačního panelu. Přes cestu je louka, kde spatřujeme nějaké kříže. Na všech je napsáno, že dotyčný se zde nechal rozptýlit. Asi oblíbené místo. 
Na vrcholu Javořiny stojí vysílač a na jeho budově je vidět, že má za sebou desítky let fungování. Jsou odsud daleké výhledy do kraje, ale musí se za nimi popocházet. Nejlepší výhled na Hodonínsko a Uherskohradišťsko byl od místa, kde jsme tábořili. Z východního svahu pod vysílačem je zase pěkně vidět Jelenec, Lopeník a slovenská pohoří. Dokáži identifikovat pouze Povážský Inovec a Malé Karpary. Pod vrcholem na slovenské straně je Holubyho chata, otevřená i dnes v pondělí. Z toho by si měli vzít příklad leckteří provozovatelé beskydských chat.
Dále pojedeme po zelené značce, podél hranic, pod Jelenec. Zde uvidíme, zda to půjde na vrchol na kole či pouze pěšky. Rozcestí "Pod Jelencem" je na hranicích, ve výšce 880 m n.m., což je 45 metrů pod vrcholem. Ty se dají zvládnout v sedle, i s plnou polní. 
Přijíždíme na nejmystičtější místo Bílých Karpat. Jelenec (925 m) je hraničním vrcholem tohoto pohoří, druhý nejvyšší. My jsme zde proto, že tu stojí vysoká kovová věž, stejného typu jako na Křemešníku. Zřejmě sloužila vojákům, protože všude kolem jsou torza budov, již prorostlé stromky. Franta Anděl by se tu vyřádil, pokud ovšem je mu slovenská hranice dost dobrá. Věž je přístupná, tak se půjdeme podívat nahoru. Menší háček je v tom, že nahoru nevedou pohodlné schody, ale železný žebřík. Stavba má pět pater o osmi metrech. Vysoké stromy převyšuje o polovinu. Šplháme tedy do prvního a druhého patra, odkud je už částečný výhled, ale ještě to není ono. Chtělo by to ještě o jedno, tak jdeme na to. Jenže ouha! Jak se odkryl výhled do dáli, najednou se mi roztřásli nohy a já ztuhnul uprostřed žebříku. Nechtěl jsem ani nahoru (strach), ani dolů (výhled). A co teď. Ještě jsem se tedy na těch rozhlednách tolik neotrkal. Chvíli jsem to rozdýchával, zatnul zuby a popolezl o pár schodů. Tam znova závrať, tak ještě pár nádechů a ten zbytek nahoru jsem nakonec vylezl. Díky Janče, že mě povzbuzovala. Vyhráno ale nebylo, musím ještě dolů. Čili poloviční radost ze zdolání rozhledny. Podobně jako tehdy na Stráži u Aše, kdy jsem věděl, že se musím vracet přes ohradu s býky. 
Janina si dala jako bonus čtvrté patro, já byl šťastný za toto. Ten strach ale za to stál. Téměř totožný výhled jak z Javořiny, ale zde byl jednolitý, kruhový, okořeněný mou nejistotou. Ani na plošině jsem se totiž nepohyboval nejjistěji. Chodil jsem tam jak... To co se Jaňule začlo chtít uprostřed té parády. Ona si ty tři patra fakt slezla a po úkonu byla za mnou zpět. Tak to smekám. Nechtěla si nechat ujít tu podívanou. Já se mezitím psychicky připravoval na sestup. 
Pomalu, se zavřenýma očima, pevně se držící, jsem sestoupil do druheho patra, zde už to bylo v pohodě. Těžko říct, jak bych dopadl, kdybych tu byl sám. Díky Janče jsem se mohl pokochat.
Máme za sebou adrenalinové dobrodružství, ale sjezd po zelené značce do údolí Svinárského potoka také nebude lehký. Nakonec jsme uhnuli ještě v lese do leva, podle šipky a nápisu KB. Co to může být? Komerční banka napadá mě, ale po otevření mapy vím, že je to Kamenná bouda. To je tedy správný směr. A volba to byla taky dobrá. Na rozcestí Hrabina jedeme po vrstevnici a hřebenu, s minimálními převýšeními. Na pěkném odpočívadle u pole svačíme. Z pole je pěkný pohled na Lopeník. 
Na Hrabině přejedeme silnici a za chvíli brzdíme u rozhledny Obecnice, v 603 m n.m. Ta je jednou ze šestice rozhleden Mikroregionu Východní Slovácko, stavěných podle stejné šablony. Tento počin se mi zrovna nelíbí, ale jako příznivce rozhleden je navštívím. Je tu ale hezky a klid, když nepočítám traktoristu na poli. Kvůli pozici u lesa je výhled pouze půlkruhový, severním směrem. 
Ještě, že jsme nepřijeli k rozhledně po červené, ale instinktivně po poli. Červená je totiž zarostlá. Pokračujeme dále po poli. Za rozcestím Dubina se teprve napojíme na červenou značku, po níž dojedeme nad Březovou. Kilometr odsud stojí další rozhledna, U Křížku. Je stejná jako předchozí, jen výhled je na jih. My tak můžeme pozorovat obě hory, které jsme dnes navštívili (Javořina, Jelenec) i tu, která nás čeká (Lopeník). Na něm bychom chtěli dnes nocovat. Na to však potřebujeme posilnit sebe i baterii elektrokola. Tudíž po krátkém odpočinku ve stínu pod rozhlednou sjíždíme do Březové. Tam se ptáme místních štamgastů kde bychom mohli povečeřet. Po vzájemném překřikování jsme nakonec dostali tip na podnik kus výše. Usadili jsme se uvnitř, kde nebylo takové vedro. Skočili jsme po "smažáku s hranolkama" jako mlsní psi a bylo nám dobře. Tomu odpovídá i hodina a půl, zde strávená.
Slunce už pálí o něco méně a my se posouváme o kus dále. Jízda údolím potoka Hrubař není nic dramatického. Na začátku vsi Lopeník se ptáme, zda mají otevřeno na Chatě Lopeník, honí nás totiž ještě "ta pani." Chlápek neví, ale určitě prý mají otevřeno v rekreačním středisku Monte Lope, na konci vsi. Tam chceme něco sladkého, ale nakonec kupujeme pouze tatranky. Od pána jsme zaslechli i něco o koupališti. Podle mapy je kousek, ale po našem zhodnocení se v něm musel koupat naposledy po maturitě. 
Nevadí, zahájíme výšlap na Velký Lopeník. Stoupáme po asfaltce kolem rozkošné zvoničky a chatové osady. Už skoro v lese je ukazatel na parkoviště, které jsme ale přehlédli. Po asfaltce dojedeme až do 740 m n.m., pod Grúň, odkud už pojedeme po zpevněné cestě. Cesta by to nebyla špatná, kdyby výše nebyla posypána kamením. To už znám, za čas to potáhnou asfaltem a bude to parádní svezení, ale co mi dnes? Jede se blbě, místy tlačíme. Trápení končí pod Malým Lopeníkem. Tam se najednou odkryje pohled na rozhlednu, která je dnešním cílem. Navíc je to už opravdu kousek. 
Vrchol Velkého Lopeníku dobýváme před osmou. Tato hora je také hraniční a její vrchol je rozhlehlý. Stojí tu dřevěná rozhledna na kamenné podezdívce, je tu kiosek, slovenská bouda, spousta laviček a stolků. Už koukáme, kde si usteleme, když v tom přijíždí mladý biker se psem. Sní svačinu, poklábosí s námi a zase jede. Mezitím přijde parta ze slovenské strany a jdou rovnou na rozhlednu. Tipuji to na západ slunce. Od bikera se dozvíme, že o víkendu tu nocuje spousta lidí, že máme dobré, že je pondělí. Rozhledna je prý většinou volně přístupná, jen od čtvrtka do neděle si sem sedne pokladní. Vybírá vstupné, prodává suvenýry a občerstvení. 
Před devátou stoupáme na rozhlednu i my. Jsme ve společnosti dvou Slováků, jejich kamarádů Skotů a slečny se psem. Slunce zapadá po deváté nad Chřibami a doprovází ho ticho. Po západu prohodíme pár vět se Slováky a už všichni spěcháme dolů. Oni do svých domovů a my rozestlat do slovenské chaty, než se setmí. Když se tak stane, pozorujeme ještě svatojánské mušky, přesto, že Jan je až za pět dní. 


Trasa:
Velká Javořina - Holubyho chata - Jelenec - Po Jelencem, rozc. - Kamenná bouda - Hrabina, rozc. - Obecnice, rozhl. - Dubina, rozc. - U Křížku, rozhl. - Březová - Lopeník - Grúň, rozc. - Pod Malým Lopeníkem, rozc. - Velký Lopeník.
37 km, 735 m. př.


 Velká Javořina
 Výhled na Jelenec
 Holubyho chata

 Jelenec
 Výhled na Lopeník a Povážský Inovec, dole na Velkou Javořinu
 Rozhledna Obecnice - jedna ze šestice stejných na východním Slovácku
 Výhled z Obecnice na sever
 Výhled z rozhledny U Křížku na jih
 Velký Lopeník a obec Březová, dole místní kostel

 Cesta pod Malý Lopeník
 Západ slunce z Velkého Lopeníku

Žádné komentáře:

Okomentovat