Ronov, Studenec, Zlatý vrch, Ortel

RONOV

Tento vrchol poblíž Kravař na Českolipsku jsme navštívili s Jančou a Godym při třídenním výletu do Lužických hor a Českého Švýcarska. Samotný Ronov ale náleží do Ralské pahorkatiny. Zvolili jsme si ho prvním cílem našeho výletu. Zaparkovali jsme auto u osady Stranné, počkali až přejdou cikáni jdoucí po silnici a vyrazili nahoru.

Čedičový kužel Ronov najdeme na Českolipsku mezi obcemi Blíževedly a Stvolínky. Je vysoký 552 m n.m. a společně s Vlhoští je dominantou blízkého okolí. Oba také tvoří severozápadní hranici Polomených hor, geomorfologického okrsku Ralské pahorkatiny. Na nejvyšsím místě stojí hrad Ronov, který je dnes jen zříceninou. Lokalita se nachází na území CHKO Kokořínsko a hora samotná je od roku 1995 vedena jako přírodní památka Ronov. Její rozloha je 8,73 ha a předmětem ochrany jsou přirozené suťové lesní porosty s teplomilnou faunou a flórou, ale i rozsáhlá kamenná moře.

Hrad byl založen na konci 14. století pány z Klinštejna (větev Ronovců) a v roce 1429 se prvně obje-vuje v písemných pramenech, kdy patřil bratrům Berkům z Dubé. Původní stavbu později nahradil hrad větší. V roce 1437 jej Berkové prodali Vilému z Ilburka, jehož rod vlastnil rozsáhlý hrad do roku 1454, kdy vymřel. Vdova po Vilémově jediném synovi Anežka z Helfenštejna Ronov roku 1505 opustila a přestěhovala se do tvrze ve Stvolínkách, kterou si nechala přestavět na zámek.

Od roku 1608 byl Ronov uváděn jako zpustlý. Během třicetileté války byl v roce 1643 vypálen švédskými vojsky, když se na hradě ukrývali obyvatelé Stvolínek i dalších vesnic se svým majetkem.

V roce 1832 zříceninu navštívil Karel Hynek Mácha, který zde podle seznamu Hrady spatřené pořídil kresbu, ta se však nedochovala. Nedochovala se ani křížová cesta, kterou nechal roku 1845 postavit litoměřický biskup Augustin Bartoloměj Hille.

Dnes zde najdeme pozůstatky staršího vnitřního hradu, vnější opevnění s baštami, trosky věží a budovy na jižním okraji.

Od hradu se otevírají úžasné výhledy na všechny strany. Snad nejhezčí jsou na České středohoří a Polomené hory kolem Máchova jezera. Za dobré viditelnosti se na severozápadě kulatí vrcholy Lužických hor a třpytí špičatý hotel na Ještědu.

Na vrchol Ronova vede ze Stvolínek červená značka. Z vlakové zastávky je to 3,5 km. Druhá varianta výstupu je z Kravař. Od vlaku je na Ronov po zelené značce 2,5 km a z obce 3,5 km.

 Ronov od jihozápadu

  Cesta na Ronov

  Hrad Ronov

  Výhled na jihovýchod a západ

STUDENEC

Tento dominantní vrchol jsme navštívili ještě ten den a strávili jsme zde dokonce noc pod stanem. Pro pejska Godyho to byla premiéra a pro nás s Jančou první akce tohoto druhu letos. Auto jsme nechali na parkovišti na horním okraji obce Líska, odkud to bylo na Studenec kousek. Nechybělo ani opékání buřtů.

Druhý den jsme se vzbudili do svěžího rána a ještě naposledy si vylezli na kovovou rozhlednu. Celkem jsme tam byli čtyřikrát. Večer, na západ slunce a již za tmy. Celou dobu na vrchol nikdo nepřišel.

Studenec je kuželovitý čedičový vrch v Lužických horách, severovýchodně od České Kamenice. Svým vzhledem i výškou 737 m n.m. je dominantou západní části zmíněného pohoří.

V červenci 1949 zde byla vyhlášena přírodní rezervace Studený vrch. Její rozloha je 113 ha a předmětem ochrany je výjimečně cenný komplex lesních porostů a společenstev se složením blízkým přirozené skladbě.

V 19. století patřil vrch rodu Kinských. Majitel pozemku Ferdinand Kinský nechal v roce 1854 postavit na vrcholu dřevěnou rozhlednu, která vydržela pouze do roku 1865, kdy byla pro špatný technický stav stržena. Stával zde i stánek s občerstvením. V roce 1888 byla na Studenci postavena 17 metrů vysoká železná rozhledna. Po jizerskohorské Slovance je druhou nejstarší železnou rozhlednou u nás. V minulosti byl vstup na rozhlednu zpoplatněn 10 krejcary. Od roku 1893 stála na vrcholu i horská chata, ale v roce 1947 byla zbořena po rozsáhlém požáru. Dodnes z ní zbyla pouze zděná část sklepa. Během Mnichovské krize věž využívala Československá armáda, ale i tak byla nadále přístupná veřejnosti. V následujících desetiletích byla zanedbávána a hrozilo její stržení, ale 28. března 1997 byla prohlášena kulturní památkou. To ji ochránilo od demolice. Kvůli nevyjasněným majetkoprávním vztahům a překážkám na straně CHKO Lužické hory a Lesy ČR se ovšem oprava neustále odkládala. Nedostávalo se též finančních prostředků. Od roku 2001 je rozhledna ve vlastnictví města Česká Kamenice, jemuž se podařilo na rekonstrukci získat více než milionovou dotaci. Další finance se podařilo zajistit formou veřejné sbírky. V letech 2007 - 9 proběhla rekonstrukce, při níž bylo využito více než 80 % původních dílů. Pro veřejnost byla otevřena 21. června 2009.

Po zdolání 75 schodů se vám otevře omezený, ale daleký výhled. Vidět lze Českosaské Švýcarsko, Lužické a Jizerské hory, Ještěd či České středohoří. Pro lepší orientaci jsou na ochozu instalovány panoramatické tabule.

Z obce Líska vede na Studenec modrá značka, od autobusu jsou to 3 km. Pod vrcholem vede také červená značka, která má odbočku k rozhledně. Spojuje rozcestí Křížový buk a osadu Studený a trasa je dlouhá 7 km.

 Studenec ze Zlatého vrchu

 Rozhledna

 Výhled na sever a západ

 Výhled na Chřibskou

ZLATÝ VRCH

Po noci na Studenci jsme uložili stan do auta a šli se podívat na nedaleký Zlatý vrch, kde lze spatřit vysoké čedičové varhany. Cestou k nim jsme narazili na pozůstatky budov. Šlo patrně o stavby, které sloužily dělníkům těžícím čedič.

Zlatý vrch měří 657 m n.m. a leží ve stínu dominantnějšího Studence. Přesto však stojí za návštěvu a to díky čedičovým sloupům vysokým až 30 metrů. Ty byly odkryty při těžbě, která zde probíhala od druhé poloviny 19. století.

Lom na Zlatém vrchu byl otevřen kolem roku 1870. V roce 1940 byla těžba ukončena a kopec byl prohlášen za chráněný. Ještě před koncem 2. světové války byla těžba obnovena a pokračovala i po roce 1945. Zlatý vrch byl podruhé vyhlášen chráněným územím v roce 1964. Národní přírodní památka Zlatý vrch je ukázkou dokonale vyvinuté sloupcovité odlučnosti čediče v tělese olivínického alkalického čediče s mimořádnou, až třicetimetrovou délkou kamenných sloupů. Těžba v lomu byla definitivně zastavena 27. listopad 1973, kdy byla odkryta celá lomová stěna. Čedičové sloupy ze Zlatého vrchu se údajně používaly i při stavbě mořských hrází v Nizozemsku.

K rozhlížení slouží skála na jihozápadním svahu opatřená křížem. Výhled se soustřeďuje na jihovýchod a na takové body jako Děčínský Sněžník, Růžovský vrch, Großer Winterberg a Zschirnstein. Jižně lze zahlédnout Kamenický Šenov, kde se nachází podobný útvar Panská skála. Nad ním se zvedá České středohoří. 

Na Zlatý vrch vede odbočka z červené značky mezi vískou Studený a rozcestím Křížový buk.

 Zlatý vrch od severu

 Zlatý vrch - čedičové varhany, vyhlídka

 Výhled na jih

Bývalé důlní budovy

ORTEL

Nadšeni ze Zlatého vrchu jsme opustili Českokamenicko a přesunuli se ke Sloupu v Čechách, kde jsme se utábořili u Radvaneckého rybníka. Dobře se tam svačilo i válelo na dece. Poté jsme vyrazili k Hamerově kříži, kde jsme nechali auto a zahájili výstup na vrch Ortel. Čekalo nás 150 výškových metrů na další výhledový vrchol.

Ortel (554 m) je výrazný zalesněný vrch pravidelného kupovitého tvaru mezi Cvikovem a Sloupem v Čechách. Vznikl vypreparováním znělcového lakolitu z okolních křídových pískovců. Z jeho protáhlého temene vystupuje pár menších skalek s vyvinutou deskovitou odlučností a strmé svahy, místy pokryté znělcovou sutí. Na úpatí jsou staré znělcové lomy. Svahy kopce porůstají převážně bukové lesy, v jejichž podrostu se vyskytují i některé teplomilné rostliny. Na jihovýchodním úbočí se zachoval pozoruhodný relikt pralesní doubravy.

Ortel byl v minulosti považován za pohanské kultovní místo a podle různých pověstí na něm bývalo cvikovské a lindavské popraviště. Vrch byl také opředen pověstmi o skřítcích, kteří zde bydleli a na plochém znělcovém kameni na vrcholku prý pekli chleba.

Jeskyně Kočár se nachází na západním svahu Ortelu. Je vyhloubená v pískovci a uvnitř návštěvníci naleznou vysekanou lavici a okénka po stranách, která tak právě kočár připomínají. K přespání je jeskyně nevhodná.

Asi 1 km jihozápadně pod kopcem stojí poblíž silnice z Lindavy do Sloupu kamenná Mildeova kaple. V roce 1706 ji postavil lindavský sedlák Anton Werner a koncem 19. století byla pojmenována podle tehdejšího majitele Franze Mildeho. Uvnitř byly dvě sošky, znázorňující loučení Ježíše s Marií a obrazy sv. Jakuba a sv. Prokopa. Od roku 1945 kaplička pozvolna chátrala, na podzim roku 2003 byla opět obnovena.

Z vrcholu je přes vzrostlé stromy jen omezený výhled na Nový Bor a okolní kopce. Pěkný výhled do širokého okolí je ale z nejzápadnějšího skalního ostrohu, vyčnívajícího ze strmého svahu kopce jen kousek pod značenou vyhlídkou. Vidět je na jihu Bezděz, Provodínské kameny a Nedvězí u Dubé, na jihozápadě kopce Českého středohoří s televizním vysílačem na Bukové hoře a dále k severozápadu hřbet s Českou skálou a Polevským vrchem. Na něj navazuje dominantní lužickohorský Klíč.

Kolem Ortelu prochází žlutá značka ze Cvikova do Sloupu, z níž vede na vrchol odbočka. Celá trasa měří 9 kilometrů.

 Ortel s Radvanovským rybníkem

 Jeskyně Kočár

 Vyhlídka na vrcholu

 Výhled na jih a severozápad

Výhled na Bezděz

Cyklo Český les 2019

Máme tu zase květen a to je náš oblíbený měsíc pro výlety do Českého lesa. Tentokrát jsme s Frantou a Tomem vybrali Domažlicko a cíle kolem řeky Radbuzy. Nocovištěm bude penzion v Bělé, protože v osvědčeném Rybníku je škola v přírodě. Jediný a vlastně nejdůležitější zádrhel je počasí, které nehlásí dobré. My se však jen tak nezalekneme a popereme se s tím.

Od Radbuzy na Škarmanku

Jedeme vlakem přes Žatec a Plzeň soukromníkem, takže jako staří nádražáci ,,cvakáme mastný svezný." Z Plzně se vezeme ,,žralokem" do Blížejova, abychom byli blíž Horšovskému Týnu. Přes Lazce se již na kolech vyvezeme na Šibeniční vrch, kde je rozhledna a obrys bývalého kostela Panny Marie Lurdské. Kostel byl vysvěcen v roce 1913, po vysídlení německého obyvatelstva začal chátrat a v šedesátých letech 20. století byl zničen armádou, protože stál na kraji střelnice.

Rozhledna byla postavena v roce 2010 na místě dřevěné kaple, která byla předchůdkyní kostela. Dřevěná hranolová věž je vysoká 21,5 metrů. Na vyhlídkovou plošinu se dostanete po 66 schodech, ta nabízí rozhled na blízké okolí Horšovského Týna, Sedmihoří, pásmo Českého lesa a Šumavu.

V Horšovském Týně jsem již potřetí a tudíž mě neláká vystoupat na věž kostela sv. Petra a Pavla, který byl původně gotický (postavený v 80. letech 13. stol.) a v barokním stylu byl přestavěn v 17. století. I na ,,zámkohradě" jsem byl. Hrad přestavěný na zámek je komplex v centru města. Nejdříve tu stával biskupský dvorec, který byl ve 13. století přebudován na hrad. V roce 1547 vyhořel a Jan mladší Popel z Lobkovic ho přestavěl na renesanční zámek. Přestavba pokračovala až do 17. století.

Já jsem si radši sedl do cukrárny Antonie na náměstí, a čekal až chlapci doobědvají v restauraci Kobra. Poté jsme se vydali směr Poběžovice. Cyklostezka nás provází kolem sv. Anny. Jmenuje se tak obec i kostel, kam vede křížová cesta. Místo Radbuzy jedeme podél Černého potoka a později podél říčky Pivoňky. Ta nás přivede do Poběžovic. Zde už jsem také potřetí, ale zámek Ronšperk je pořád stejný. Aspoň tedy zvenčí je oprýskaný a neudržovaný. Vidíme tu jednoho Japonce, ověšeného foťáky. Úplně se divíme, že zde potkáváme obyvatele země vycházejícího slunce. Dávám se s ním do řeči mou ucházející angličtinou a dozvím se, že je profi fotograf. Ptá se mě, zda nechceme vyfotit. Po konzultaci s chlapci mu sděluji, že není třeba a plynule se přesouváme k zahradě. Japončík běží napřed a vzápětí tasí objektivy. Pak jsem to pochopil. On nás chtěl fotit pro sebe, jako cykloturisty na výletě. Po dalším hovoru jsem od něj dostal vizitku.
Jádro zámku Ronšperk pochází z vodního hradu, který zde stál od poloviny 15. století. Byl opevněn hlubokými příkopy a hradbami. V letech 1682-95 byl upraven na raně barokní zámek. Vzniklo nádvoří, které lemují arkády s pavlačemi. Poslední majitelé nechali přistavět pseudorenesanční bránu a navýšit zámeckou věž. 

Podél Pivoňky stoupáme do Pivoně. Po levé straně je Šitboř, kde najdete zříceninu kostela sv. Mikuláše. V Pivoni nás čeká něco podobného. Místní klášter už dlouho nevítá návštěvníky. Do jeho neudržovaných prostor jsme se pozvali sami. Neviděl jsem žádnou změnu k lepšímu oproti posledku a to jsem tu byl před čtyřmi lety.

Areál bývalého augustiniánského kláštera v Pivoni je jednou z nejcennějších nemovitých kulturních památek svého druhu v České republice. V době josefínských reforem byl však zrušen a přestavěn na zámek. Klášter byl během své historie mnohokrát zpustošen a znovu obnoven. V současné době je z kláštera zchátralý objekt, který však momentálně prochází rekonstrukcí. Ta ale dle mého názoru je velmi pomalá.

A nyní si dám nějaký nový cíl, ale moji kámoši nesdílí mé nadšení. Chystám se totiž na Škarmanku, která je nejvyšším bodem Haltravského hřebene. Dělíme se tedy na dvě skupiny a zřejmě se sejdeme až na ,,ubytku." Stoupám do osady Vranov a potom dále k zaniklé obci Nuzarov. Při tom se kochám pohledy na Lysou a klášter v Pivoni. Z Nuzarova toho zbylo opravdu malinko. Pouze pár základů z jednoho domu. Pod cestou s červenou značkou odbočuji na horší asfaltku, která mě vynese na vrchol Škarmanky. Stoupání se dá zvládnout v sedle.
Škarmanka je s nadmořskou výškou 888 metrů nejvyšším bodem hřebene Haltravy. Na jejím vrcholu byla za socialismu vojenská hláska a pro její snadnou obsluhu sem byla přivedena asfaltová cesta. Po stažení sovětských vojsk zůstal areál bez dozoru a byl velmi brzo rozkraden a poničen. Dnes zde najdeme pouze odpočívadlo a telekomunikační stožár. Výhledy vrchol nenabízí. Zpět už se po červené značce svezu, cestou je totiž k mání vyhlídkový bod Velká skála s 852 m n.m. K jejímu zdolání musím nechat kolo u stromu a na skálu si vyběhnout pěšky. Výhled se soustředí na jih, čili do Bavorska. Lze zahlédnout Hoher Bogen, nížinu kolem Waldmünchenu a Čerchov.
Malá skála dosahuje 805 m n.m. a také má svou vyhlídku. Ta je však hůře dostupná a i skromnější na výhled. Poznávám hory Lysou a Zvon.

Potom už klesám do vsi Rybník, kde bych mohl zastihnout hochy. O půl hodiny jsem je však minul. To bylo asi tím, že jsem si zajel přes bývalou sklárnu Křížová huť. Vystavěna byla patrně na počátku 18. století a opuštěna kolem roku 1890. Její půdorys měl rozměry 30×20 metrů. Stála na svahu a její podlahu vyrovnával do roviny hliněný násyp.

Do Bělé to vezmu přes kopec Kamenec. V sedle pod ním se kochám hezkým výhledem na obě strany. Jižně z lesa kopců vykukují věže na Zvonu a Ebene. První je vojenskou a druhá vyhlídkovou. Ze Zvonu se před lety také dalo rozhlížet, to však dnes už neplatí. CT č. 2280 objíždí vrchol Kamence zleva a vede po zpevněné cestě. Jede se víceméně z kopce. Na rozcestí U Červeného rybníka si vybírám slabší chvilku a místo do Bělé přijíždím do Újezdu Sv. Kříže. Bělá je odsud však nedaleko.
Kluci už sedí v lokále penzionu a vůbec jim nevadí, že přišli o výjezd na Škarmanku a výhled z Velké skály. Mě zase nevadí, že mám o jedno pivo méně než oni. Takže jsme vlastně všichni spokojeni.

Trasa:

Blížejov - Šibeniční vrch - Horšovský Týn - Poběžovice - Pivoň - Vranov - Škarmanka - býv. Křížová huť - Závist -Rybník - Pod Kamencem, rozc. - U Červeného rybníka, rozc. - Újezd Sv. Kříž - Bělá nad Radbuzou.

 Rozhledna na Šibeničním vrchu

 Obrys kaple Panny Marie 

 Rozhledna na Šibeničním vrchu - výhled na Horšovský Týn

 Horšovský Týn

 Zámek Poběžobice

 Klášter Pivoň

 Bývalý Nuzarov

 Velká skála a výhled na Čerchov

Velká skála a výhled na západ

Deštivým Tachovskem

Druhý den bylo neveselo, ošklivo, aspoň co se počasí týče. Odebrali jsme se do Medové kavárny, kde jsme posnídali a poté se rozdělili na dvě party. Tomovi se nechtělo jet v dešti, nám s Frantou se zase nechtělo znovu ,,cvakat" za soukromníka a tudíž jsme se vydali ,,kolmo do Mariánek." Moc hezká vidina nás nečekala. V podstatě jenom pojedeme a budeme doufat, že vydrží počasí a budeme rádi za mírný deštík.

V něm jedeme směr Železná, ale těsně před ní se dáme na silnici č. 198, z které odbočuje CT č. 223. Na ní je osada Diana se stejnojmenným zámečkem, naše jediné dnešní zastavení.

První zmínka o loveckém zámečku v klasicistním stylu je z roku 1742. Byl postaven podle návrhu architekta Jana Blažeje Santiniho. Po roce 1948 byl zestátněn a sloužil jako domov důchodců. Od roku 1992 je opět v rukou potomků původních majitelů. Ti začali s pozvolnou rekonstrukcí. Objekt je postaven na půdorysu rovnoramenného kříže s kupolí, která je zakončena kovovým sedícím jelenem. Interiér zdobí malby a fresky Diany, bohyně lovu. Zámek obklopuje velký anglický park s exotickými druhy stromů.

Deštík ustal, tak se jede veseleji.

,,Věrák píše, že jede nacvaklym motorem," hlásí Fandin.

Tak mu říká jeho Kamila. Ale každopádně to Tomáš musí vydržet. I tak je to pro něj lepší, než jet deštivou krajinou Českého lesa. My pokračujeme přes ,,Svatou Káťu" kolem Rozvadova do Hoštky a to už nás čeká většinou ,,zkopec" do Tachova. Tam usedáme do místního bufetu, kde obědváme. Oba se shodujeme na tom, že nás to hezky zahřálo a posilnilo. To se teď hodí, protože nás čekají zase kopce, konkrétně do Březí a Chodského Újezdu. Potom už zbývá pouze Zadní Chodov, Drmoul a Hamrníky.

Náš výlet končí v Mariánských Lázních na místním nádraží. Tentokrát jsme si ho až tolik neužili a nových míst bylo taky poskromnu, ale hlavní bylo tužit partu a odpočinout si od práce a jiných starostí.

Trasa:

Bělá nad Radbuzou - Diana - Hoštka - Tachov - Chodský Újezd - Drmoul - Hamrníky - Mariánské Lázně.

 Barokní most v Bělé nad Radbuzou

 Zámeček Diana

Kaple u zámečku

Severem Kyjovské pahorkatiny

Druhý den pobytu v Šardicích se vydám na výlet na pomezí Chřibů a Kyjovské pahorkatiny. Očekávám opět zajímavé zážitky, hezké výhledy a hlavně hezčí počasí. 

Vyjíždím za polojasného počasí směrem na Kyjov. Houpavou jízdou projíždím Svatobořice-Mistřín a ani v nohou nepociťuji prvních deset kilometrů do Kyjova. Toto město v údolí Kyjovky čítá přes 11 000 obyvatel. Název se odvozuje od osobního jména Kyj. Muž s tímto jménem mohl mít Kyjov ve vlastnictví. Německy se město nazývalo Gaya nebo Geyen. Ve znaku má kyj, který je držen pravou rukou. Je centrem folklórního regionu Kyjovské Dolňácko a vždy po čtyřech letech zde probíhá slavnost Slovácký rok. Po CT č. 412 jedu do Bukovan, kde mě čeká místní mlýn. Je větrný a slouží jako rozhledna, což znamená jízdu do kopce. Nejprve však stavím u kaple sv. Jana Pavla II. na návsi. Stavba byla zahájena v září 2012 a vysvěcena o 13 měsíců později. Zasvěcena je papeži Janu Pavlu II., jehož kanonizace se v té době očekávala. Došlo k ní 27. dubna 2014. Do oltáře byla zakomponována kapka jeho krve vpitá do části oděvu při autotransfuzi po atentátu v roce 1981. Stavbu financoval bukovanský rodák Josef Kouřil žijící v Kyjově. 

Bukovanský mlýn je také dílo Josefa Kouřila. Celý areál je postavený v tradičním stylu moravského Slovácka se stylovými rustikálními interiéry. Rozhledna ve stylu větrného mlýna holandského typu je vysoká 15 metrů a je zdaleka viditelnou dominantou obce. Kolem mlýna vyrostl hotel s restaurací nabízející krajovou kuchyni, jízdy na koních, zahrát si zde můžete také minigolf. 

V pokladně uvnitř stavby mě vítala sympatická holčina a na vyhlídkovém ochozu sympatický výhled. Vidět byl nejvyšší vrchol Kyjovské pahorkatiny Babí lom, město Kyjov a jižní svahy Chřibů. Uvnitř mlýna jsem si prohlédl, jak to asi vypadalo v době, kdy mlýn sloužil jako pracovní prostor i bydlení. V areálu mě zaujala koza, která nebyla líná vylézt na lavičku a ožírat větve malého stromu. Už jsem jen čekal, kdy sedne na mé kolo a odjede. 

Nestalo se tak a tudíž mohu vesele pokračovat. Po červené značce sjíždím do Bohuslavic v údolí Kyjovky. Odsud jsem chtěl do Čeložnice po naučné stezce, ale nakonec jedu po cyklostezce do Netčic a přes Kostelec po silnici. Čeložnice je obec ležící na hranicích Kyjovské pahorkatiny a Chřibů. Do druhého jmenovaného pohoří ale vjíždím až v Josefínském Dvoře. Další zastávku mám ve Vřesovicích. 

Tato obec o 580 obyvatelích je členem mikroregionu Podchřibí, přitom polovinou katastru leží v tomto pohoří. Mají zde dokonce i vlastní odbor KČT, který dnes pořádá akci Putování Moravským Slováckem. 

,,To by mohli mít razítko," říkám si a mířím k místní hospodě, kde je prezentační místnost. 

O razítko jsem požádal vedoucího akce. Ten se začal vyptávat, kam ho chci a odkud jsem, až to dopadlo tak, že jsem se zapsal do prezenční listiny a poté byl vyhlášen jako nejvzdálenější účastník akce. Paní z Prahy měla tím pádem smůlu. Tak to je dobrá sranda, nachomýtnout se k pochodu a odnést si cenu. Oni tam stejně mají i cyklistickou trasu a těch 40 kilometrů budu mít dnes také. 

Následují Osvětimany, kde má být tvrz. Nic podobného tu však nenacházím a tak pokračuji do Medlovic a Újezdce. Čeká mě rozhledna Doubí nad obcí Vážany. Z Újezdce k ní jedu po Bzenecké cyklostezce po hezké asfaltce. Dřevěná stavba má podobu strážní věže s ochozem v osmi metrech. Postavena byla v roce 2006 ve výšce 358 m n.m. a na její výšku jsou z ní daleké výhledy. Tedy byly by, kdyby oparu nebylo. Ale i tak jsem se celkem pokochal. 

Po té samé cyklostezce objíždím severně Vážany a přes lokalitu Divoška přijíždím k další rozhledně. Je hezčí i novější než předešlá. Jmenuje se Floriánka a vysoká je 22 metrů. Stojí ve 354 m n.m. od roku 2014. Název je odvozen od odrůdy vinné révy, vypěstované v místní šlechtitelské vinařské stanici Polešovice. Z volně přístupné rozhledny je podobný výhled jako z Doubí, ale díky poloze nad údolím hezky vyniká Dolnomoravský úval a také hrad Buchlov. 

Když jsem šel k rozhledně, potkal jsem partu lidí a jednoho Olomoučáka, který má v Polešovicích chalupu. Docela jsme si popovídali, tak jsem mu hned prodal jednoho Šlapáka. Poté jsem klesl do Polešovic a odsud už jel do Bzence, kde jsem měl cíl dnešní trasy. Čekal tam na mě Luboš s autem a než jsme stačili dopít espreso a latté v kavárně, začalo pršet. To bylo celkem štěstí. Na tu bídu s počasím jsem ale přeci jen něco z Moravského Toskánska viděl. Je to opravdu hezký kraj, snad příště bude lepší počasí. 

Trasa:

Šardice – Kyjov – Bukovany – Bohuslavice – Netčice – Čeložnice – Vřesovina – Osvětimany – Újezdec – Doubí, rozhl. – Floriánka, rozhl. – Polešovice – Moravský Písek – Bzenec. 

63 km, 882 m. př.

 Babí lom

 Bukovany - kaple sv. Jana Pavla II.

 Bukovanský mlýn a výhled na Chřiby

 Krajina pod Chřibami v okolí Osvětiman

 Osvětimany

 Rozhledna Doubí a výhled na Buchlov

 Rozhledna Floriánka a výhled na Polešovice

 Kostel v Polešovicích

Vyhlídka Soudek a výhled na Babí lom

Na kole Moravským Toskánskem

Moravské Toskánsko je oblíbené označení oblasti kolem jihomoravského Kyjova. Ta svým zvlněním připomíná pravé Toskánsko v Itálii. je to oblíbená krajina fotografů, protože ji nenarušují žádné výškové stavby a občas se do záběru přichomýtne nějaká kaplička či větrný mlýn. Časopis Condé Nast Traveller ji zařadil mezi 50 nejkrásnějších míst na Zemi. Já jsem sem přijel také fotit, ale hlavně jezdit na kole a navštěvovat hlavně rozhledny. Za základnu jsme si zvolili penzion v Šardicích, 10 km jižně od Kyjova.

Jen osm ráno a venku prší, což je anticyklistické počasí. Čekám já a čeká i Luboš, přestože bude jezdit tradičně autem. Na penzionu jsou s námi Poláci, kteří přijeli fotit Moravské Toskánsko. Ráno vtsanou, po východu slunce jdou fotit, pak se vrátí na snídani, přes den asi chytají lelky, protože znovu jdou fotit až před západem slunce.

Nakonec vyjíždím po desáté hodině, kdy ještě mírně krápe. Přes Hovorany mířím do Čejče, kde se schovávám u kostela pod stromem, protože se mi zdá, že déšť zesílil. Dnes mám v plánu dvě rozhledny a jsem velice zvědav, kam až bude vidět. Ale na výběr nemám, musím brát takové počasí jaké je.

Pokračuji do Terezína, stále za krápání. Cestou do Kobylí potkávám motoráček na trati Zaječí - Hodonín. Tento končí už v Čejči. V Kobylí mě zajímají vinné sklepy na kraji města. Poté už se zajímám kudy na nejnovější rozhlednu tohoto kraje. Je právě nad městem na Kobylím vrchu. Nejprve chci najít muzeum, kde mají razítko rozhledny. Má být po cestě na vrchol, ale míjím ho. Když se k němu vracím, vím proč. Je obloženo lešením, protože bude mít novou fasádu. Přestože mají oficiálně otevřeno o víkendu, dostávám razítko dnes, v pátek. Cestou na vrchol mě ještě zdržuje kostel sv. Jiří s výhledem na jihozápad.

Když přijíždím pod Kobylí vrch, vidím už z dálky podezřelé modré auto značky Lexus. Potkávám i párek turistů a ptám se jich, zda je někdo na rozhledně. Odpovídají, že ne.

,,Takže tam je jenom tamhleten Pražák v Lexusu," dodávám se smíchem.

,,Jo, už minuty tam sedí, nevim, co tam dělá," odpovídá chlápek.

Pak tedy přiznávám, že ho znám, že je z Děčína. Za chvíli se setkávám s Lubošem. Na rozhlednu se teprv chystá. Dojet k rozhledně už mi nedá tolik práce a dokonce mohu vyjet až na vrchol rozhledny, což se mi stalo poprvé. Jak je to možné? Rozhledna je totiž bezbariérová. Není to sice první taková u nás, ale třeba Stezky v korunách mají vchod a je tam stále šrumec. Tato je volně přístupná teď zrovna tu nikdo není. Než však dosvačím, mění se to. Nejdříve přichází mladý pár, potom Luboš, dále pět holek, které si tu chtěli zřejmě udělat patry, ale asi jim byla zima.

Stezka nad vinohrady byla vybudována na nejvyšším vrcholu Modrých hor v roce 2018 z podnětu a financí obce Kobylí podle návrhu architektů J. Rolečka a J. Vojtěška z brněnského architektonického studia KEEO4DESIGN s.r.o. Stavba má tvar kruhové rampy s výsečí 334° (stejně jako nadmořská výška Kobylího vrchu na němž stojí) odkazující na životní cyklus přírody. Díky nakloněné 65 metrů dlouhé rovině umožňuje Stezka snadný přístup pro starší občany a zejména vozíčkáře. Rampa je tvořena osmi stejnými podlahovými segmenty a třemi atypickými pro začátek a konec vyhlídky. Oficiální zpřístupnění rozhledny proběhlo 27. října 2018 jako součást místních oslav 100. výročí vzniku Československa. Zahlédnout lze Velké Pavlovice, Pálavu, Břeclav, Lednicko–valtický areál, Hodonín, Mutěnice, nejvyšší vrchol Kyjovské pahorkatiny Babí lom, Buchlov, Velkou Javořinu, za dobré viditelnosti i Vídeň a vrcholky Alp.

Jenom přejedu kousek do vsi Vrbice, kde mají hezké vinné sklepy a nad nimi pěkné výhledové místo. Ona obec celkově je hezky položena. Na cestě do Čejkovic potkávám partu ženských na kolech. Jsou z Českých Budějovic a kromě cykloturistiky jsou tu i kvůli vínu. Údajně jedou také do Sonnentoru, ale za celou dobu, co jsem zde strávil jsem je nepotkal, a myslím, že zas tak pomalu nejely.

Historie Sonnentoru začala v roce 1988 nápadem nezaměstnaného mladíka Johannese Gutmanna v chudé oblasti rakouského Waldviertlu. Začátkem devadesátých let, kdy byl Sonnentor v Rakousku ještě firmička o třech zaměstnancích, se setkávají Johannes Gutmann a Tomáš Mitáček na jedné konferenci o ekologickém zemědělství. Netrvalo dlouho a v roce 1992 společně založili na jižní Moravě český Sonnentor. Zbytek je příběh společnosti, lidí a událostí, díky kterým se tato firma stala úspěšným podnikem. Můžete se v ní zúčastnit zážitkové exkurze ve firmě na zpracování čajů a koření a po bylinkové zahradě. Průvodci vás provedou provoněnými sklady i výrobními prostorami. Součástí podniku je i (celkem drahá) kavárna.

Další mé kilometry vedou k Mutěnicím, kde také vyrostla nová rozhledna. Vrch Vyšicko s 267 m n.m. se nachází severně nad Mutěnicemi. Od dubna 2018 je zde volné přístupná rozhledna, také zvaná Triangl. V minulosti zde stávala triangulační věžička. I díky tomu má nynější rozhledna trojúhelníkový tvar. Výhled z krytého ochozu se naskýtá na Pálavu, Bílé Karpaty, Babí lom, Chřiby s hradem Buchlov a obec Mutěnice.

Z Mutěnic vedla v minulosti železniřní odbočka do Kyjova. Dnes na jejím tělese najdeme cyklostezku Mutěnka. Jede se po ní bezvadně. Z jedné z jejich budov je restaurace. Najdeme u ní také kamnnou bránu. Areál vznikl v roce 2016 a je určen pro odpočinek a meditaci. Geometrické uspořádání jednotlivých útvarů je převzato z pravěku. Nachází se zde např. Labyrint, Lunární kalendář Muž a Žena a další. Plocha je harmonicky naladěna s krajinou.

Přichází Kyjov a to znamená konec mé trasy. Za zmínku zde stojí Masarykovo náměstí, hezký je nedaleký zámeček a odpočinout si můžete v městském parku. My s Lubošem jsme odpočívali klasicky v kavárně. Konkrétně ,,U Radnice." Výlet se nakonec celkem vydařil, jen ty daleké výhledy trochu chyběly.

Trasa:

Šardice - Čejč - Terezín - Kobylí - Stezka nad Vinohrady - Vrbice - Čejkovice - Vyšicko, rozhl. - Mutěnice - Dubňany - Kyjov.

55 km, 488 m. př.

 Kobylí - vinné sklepy

 Kobylí - Stezka nad vinohrady a výhled na sever

 Vrbice - vinné sklepy

 Čejkovice - kostel sv. Kunhuty

 Rozhledna Vyšicko a výhled na jih

 Na cyklostezce Mutěnka

Kyjov - radnice, zámek