Je slunečné počasí, 10:30 a já šlapu do obce Chotiněves. Rozhledna Hořidla je vidět už od zastávky. Jestliže chci k ní, tak nejkratší cesta je od kostela a po polní cestě, kolem vodárny vzhůru do kopce. Čeká mne převýšení přes 100 metrů. To není zas taková hrůza. Ovšem polní cesta se výše začíná měnit v blátivou, což není dobrá zpráva. Měl jsem už více zabahněné kolo, ale i tak musí proběhnout menší očista, když přijíždím na vrchol. Koukám, že nejsem sám, kdo sem dnes zamířil v tuto dobu. Párek turistů si vychutnává výhledy z ocelové, kulaté rozhledny, která má točité schodiště kolem sloupu. Klasický příklad "šablonové" rozhledny, která vznikla díky některému z telefonních operátorů. Tato je vysoká 14 metrů a nabízí kruhový rozhled. Viditelnost by měla být dnes slušná, tak uvídíme, co vše uvidím. Od západu k východu je to České středohoří s dominantou zdejšího kraje, vrchem Sedlo. Dále na východ Kokořínsko s Ronovem, Vrátenskou horou a v pozadí vykukující Bezděz. Jižněji pak Štětí a Říp. Západně pak navazuje Hazmburk s Litoměřicemi. Při lepší viditelnosti bych jistě spatřil i Oblík.
Je čas popojet. Další trasa má vést přes Encovany, takže se kus vrátím a na poli u lesa, kde se rozdělují polní cesty se dám po té západnější. Po chvíli dojedu na asfaltku a pak na křižovatce doleva. Projedu ves Třebutičky a po dvou kilometrech jsem v Encovanech. Tam je také křižovatka. Tam jedu opět vlevo, na Hrušovany. Před nimi má být zřícenina kostela Prachová. Kostel vykukuje nad stromy a já volím cestu kolem bývalé retenční nádrže, což se později jeví, jako špatná varianta. Z Hrušovan sem vede polní cesta. Já tak musím přes zorané pole.
Prachová je název návrší, na kterém kdysi stávala stejnojmenná ves. Ta zanikla za husitských válek a nebyla už obnovena. Roku 1835 zde postavili empírový kostel sv. Václava, ale po roce 1945 zpustl až na současnou zříceninu. Silně tu dýchá atmosféra Českého lesa, kde takovýchto staveb je mnohem více.
Projíždím Hrušovany a mířím do Polep, kde mne upozornil kamarád Tomáš, že je zde akvadukt. Z hlavní silnice odbočuji na náves, z které celkem s přehledem akvadukt nacházím. Není tak pěkný jako ten poslední, co jsem viděl u Josefova, ale asi to bude on. Vodní toky se nekřižují mimoúrovňově, jak by měly.
Dále budu kolo směrovat na Okna a odsud do Nučnic. Zde už jsem si v létě všiml přívozu přes Labe, který je dobrou spojkou do Terezína. Přijíždím ve 13:20 a zvoním na zvon, jak to tak u přívozů bývá. Všímám si ale, že jízdní řád říká, že se převáží každou půlhodinu. Tak čekám 10 minut a ono se nic stále neděje. Ve 13:35 vidím přicházet človíčka, na druhém břehu. Zvoním znovu a loď už se pohnula. Za chvíli už nasedám na loď a můžeme plout na druhý břeh. Dozvídám se, že kvůli menší vytíženosti platí varianta se zvoněním. Čili, kdo si zazvoní, ten jede. Jízdní řád už se nedodržuje. Tak by to tam ale měli opravit. Převoz s kolem mne stál 20 Kč a mohl jsem pokračovat.
Ves na druhém břehu se jmenuje Nučničky, ale o kolik je menší než Nučnice netuším a ani to nebudu teď zkoumat. Já teď chci jet do Terezína, který má být 7 km. Přijíždím do něj opět od východu, jako posledně a už si to peláším na náměstí, kde jsem minule viděl cukrárnu. Za 10 minut už do mne padá zákusek i káva. Do 16:30 musím být v Čížkovicích a tak se moc nezdržuji. Lovosice si hezky objedu jihovýchodním směrem, což znamená jet přes Nové Kopisty. Po nich následuje ves Keblice a po delší době přichází kopec. Vede pod Humenský vrch, který objíždím jižně. Poté podjíždím dálnici D8 a stavím u odpočívadla, kde jsou benzínky, Mc Donald´s a nade mnou zřícenina větrného mlýna Windsor. Najednou zjišťuji, že mám času vlastně dost, tak se půjdu podívat. Už třikrát jsem jel kolem a nikdy neměl čas nebo chuť se sem podívat. Velký počet aut, zde stojících, nepatří návštěvníkům Windsoru, ale občerstvení.
Původně větrný mlýn byl později přestavěn na zámeček a do roku 1945 byl výletní restaurací. Druhé mystické místo dneška, u kterého nakonec není ani noha. Motoristi holt dají přednost Big Macu před ruinami větrného mlýna. Myslím, že většina o něm ani neví. Po trase Želechovice, Siřejovice, Čížkovice brzdím na místním fotbalovém hřišti. Za hodinu zde proběhne zápas mezi domácími a Sulejovicemi, kterého se zúčastním i já.
Zápas skončil 4:2 pro hosty a do odjezdu vlaku je něco přes hodinu. Přesto, že se ochladilo a slunce zapadá, opět šlapu do pedálů a čeká mne 28 km dlouhá cesta do Loun. Na trase Čížkovice, Úpohlavy, Sedlec, Lkáň, Vojnice, Koštice, Počedělice, Černčice, Louny se už nic zvláštního nedělo. Přijíždím za tmy a většinu cesty teploměr ukazoval 7 stupňů. Po dnešním "triatlonu" v podobě kolo, plavání (přívozem), běh (po hřišti) jsem už docela cítil nohy. V jednom vtipu se praví, že triatlon vymysleli cikáni. Běží na koupaliště, tam si zaplavou a domu jedou na kole. Ale ptát se jich raději nebudu.
Dnešní čísla jsou: 67,6 km, 473 nast. m., 371 m n.m.
Rozhledna Hořidla a výhled na Středohoří, zřícenina kostela Prachová, větrný mlýn Winsor
Žádné komentáře:
Okomentovat