Schrammsteine, Grosse Winterberg (27.10.)
Do Děčína se přesouváme vlakem a odsud do Hřenska volíme nejrychlejší možnost, autobus. Dnešní program je tedy jasný, skalní seskupení Schrammsteine, od západu na východ. S možnou prodlouženou na Grosser Winterberg, pro mne zakletou horou.
Znamená to ještě 7 km do Postelwitzu, kde se dáme po silnici, směrem na Ostrau. Počasí zatím zamračené, ale doufáme v lepší, i když předpověď také moc optimistická nebyla. Po chvíli se objeví chata Schrammsteinbaude. Od ní už nastupujeme trasu po modré značce, do světa skal, vyhlídek a schodů. Nejprve se terén zvedá mírně, občas se projde mezi skalami, jinak pohoda. Počasí se lepší, objevuje se slunko a až do večera vydrží polojasné počasí. Mezi stromy se na chvíli objeví skalní, pěšky nedobytný hrad Falkenstein. Přicházíme k prvnímu rozcestí, kde modrá potká žlutou a ruku v ruce jdou k rozcestí dalšímu, které je pod skalními stěnami Schrammsteinů. Modrá opět osiřela a my se proplétáme mezi skalami, vysokými kolem sta metrů. To už jsme se dostali ze 110 m n.m. od Labe, nad 300 metrů. Na dalším rozcestí je odbočka na Schrammsteinaussicht, což je nejznámější vyhlídka Schrammsteinů.
Schrammsteine, česky Zjizvené kameny, jsou skalní seskupení nad pravým břehem Labe, mezi Bad Schandau a Schmilkou, v Národním parku Saské Švýcarsko. Stezky skrz masiv vedou rozeklanými skalami se strmými žebříky a jedinečnými výhledy, z nichž nejznámější jsou Schrammsteinaussicht (417 m) a Carolafelsen (452 m). Schůdků je údajně po celém masivu 903. Skály jsou také vyhledávaným cílem pro horolezce.
Šplháme se tedy na Schrammsteinskou vyhlídku a po chvíli je jasné, že největší porce schodů si odbydeme zde. Ale mezi skalami se stoupá velmi příjemně. Vylezli jsme na "shlučiště" turistů a na vyhlídku zbývá jen pár schodů. Turistický ruch je přiměřený, takže dlouhé "vyhýbací" fronty provoz nezdržují. Vyhlídka je opatřena zábradlím a dvěma lavicemi. Hezčí kamennou a obyčejnou dřevěnou. Počasí polojasné, vzduch vyfoukaný, co více si přát. Kocháme se dlouho. Vidět je od severu: v těsné blízkosti hrad Falkenstein a vrch Hohe Liebe, dále Unger s rozhlednou, Tanečnice, Sebnitz, Grosser Winterberg, Růžovský vrch, Kaňon Labe, dále království stolových hor s Kaiserkrone, Zirkelsteinem, Zschirnsteinem, za ním Sněžník, Papststein, Königstein a Lilienstein.
Jedinečná podívaná skončila a můžeme pokračovat. Jsme velmi rádi, že nemusíme slézat schody zpět, ale že směr Grosser Winterberg je odsud dále po modré. Nejdříve následuje další série schodů a žebříků, až teprve poté vede cesta po náhorní plošině. Místy jsou dílčí výhledy a dále se dostáváme k vyhlídce Breite Kluft. Zde je také "liduplno," ale místa dost pro volnější pohyb po výhlídkové skále. Výhled je od části Grosser Winterbergu, přes Kaňon Labe, po část Zschirnsteinu. Další, ale již skromnější vyhlídka přichází po 1,5 km. Nejlépe je odsud vidět Grosser Winterberg, která je už dost blízko. Vypadá to, že na vrchol Winterbergu je to po náhorní plošině, tak se rozhodujeme, že se na ní podíváme. U rozcestí Heilige Steige přicházíme na poslední velkou vyhlídku, jak prostorem, tak úhlem výhledu. Jmenuje se Carolafelsen a výhled je totožný jako na Breite Kluft.
Na rozcestí pod Winterbergem vede cesta krásně po rovině, širokou a dobrou cestou, mezi břízami. Přicházíme na poslední rozcestí na této cestě, kde se les změnil na bukový a už jsme opravdu blízko. Na vrchol je to už jen kousek, mírně do kopce. Listí už je většinou spadané, tak je restaurace, rozhledna a vysílač viditelný z větší dálky. Do třetice všeho dobrého platí i zde. Konečně se rozhlédnu z rozhledny na Grosser Winterbergu.
Nejmohutnější třetihorní elevace a 2. nejvyšší vrchol Saského Švýcarska se zvedá do výšky 556 m n.m. Nachází se u hranic s ČR, nad obcí Schmilka, odkud vede na vrchol asfaltová silnice, sloužící pouze pro zásobování. Na vrcholu stojí restaurace s hotelem a rozhlednou a vysílač. Budova ve švýcarském stylu byla postavena roku 1848, původně jako lovecký zámeček. Rozhledna prošla koncem minulého desetiletí rekonstrukcí. Z ní jsou krásné a daleké výhledy. Kromě všeho jmenovaného již na Breite Kluft, lze spatřit Kamenický hrad, Kamenický Šenov a Ještěd, mezi vrcholky Lužických hor. Zakletá hora zlomila své prokletí a já odcházím spokojen. Poprvé na podzim roku 2006 jsem zde byl ještě na mém starém kole, Libertě a rozhledna byla v rekonstrukci a ještě bylo mlhavé počasí. "Repete" v roce 2008 skončilo stejně, jen se přidal déšť. Jak jsme pospíchal z kopce dolů, tak jsem se kus pod vrcholem vyboural, před Děčínem jsem zmokl a ještě mi ujel vlak.
Nemohl jsem si nevzpomenout na Kipphornaussicht, což je vyhlídka pod vrcholem. Ze skály je parádní pohled na Labe a okolí Schmilky. Společnost nám dělá početná rodina, složená ze sympatické paní, jejího nezodpovědného manžela a čtyř dětí, z nichž 2 lezou po nezajištěných skalách. Potkáváme je i cestou do Schmilky, kam scházíme nejprve po silnici, která v zatáčkách atakuje českou hranici a po žluté značce. Před Schmilkou se ještě otevřou výhledy na Labe a Schrammsteiny nad ním. Procházíme malebnou uličkou, jejíž cesta vede na Grosser Winterberg a konečně se ocitáme u řeky. Do penzionu Na Suché Kamenici nám zbývá 3,5 km.
Do penzionu přicházíme již za tmy. Ten sem svým stylem dokonale pasuje, je útulný, personál je milý, takže spokojenost.
Dnešní trasa měřila úctyhodných 22 km. Měřeno na online mapě, jelikož v Německu, jak je známo se udává zvdálenost časově.
Schrammsteine ze Schmilky, cesta a schody na Schrammsteine a výhled z nich,
Grosse Winterberg s výhledem, Labe z vyhlídky Kipphornaussicht
.JPG)
Je vyspinkáno do růžova, ale počasí šedé. Nicméně doufajíc v lepší zítřky, v tomto případě odpoledne a vyrážíme podle plánu do terénu a to doslova. Dnes se vydáme po hřebeni na pravém břehu Labe, plným vyhlídek, směrem na Děčín, kde bysme rádi zakončili dvoudenní putování bez ztráty kytičky a suchou nohou. Před penzionem je zastávka autobusu a staví zde ten samý autobus, kterým jsme přijeli včera, o zastávku dále.
Hned za penzionem stopujeme červenou značku, která vede údolím Suché kamenice. Jméno má díky minimální vodnatosti. V korytě je více balvanů, než vody. Možná při tání je tomu jinak, ale dnes je říjen. Po chvíli potkáváme párek turistů, mířící stejným směrem, čili vzhůru. Celý svah Růžového hřebene je chráněn jako NPR Kaňon Labe. Proplétáme se mezi kameny a po cestě až potkáváme osamělého chodce, sdílného, zvědavého a také radílka. Asi si potřebuje s někým popvídat. Před námi totiž zpovídal německé turisty, které jsme poté "předjeli." V místě, kde už Suchá Kamenice změnila koryto, dáváme na rady nápisů na stromě a krátíme si cestu do Labské Stráně. Po kilometru chůze do kopce se zpět napojujeme na červenou značku. Když se les změnil v louku, přicházíme do obce Labská Stráň. Je znát, že jsme na hřebeni, fouká studený vítr.
Máme za sebou 5 km dneška a před námi dnešní první cíl, čímž je vyhlídka Belveder. Musím se spokojit s fotkami se zataženou oblohou, ale barevné listí atmosféru krášlí i tak., Vyhlídka Belveder je stupňovitá terasa, se sallou terenou (v podobě umělé jeskyně) s vysokou arkádou a s erbovním znakem Clary-Aldringen, umístěná na vysoké pískovcové skále, trčí do výšky 160 metrů nad Labem. Poblíž byl zbudován šlechtický letohrádek. Vyhlídka je vystavena v počátečním romantickém období turistiky na počátku 18. století. V roce 1841 byla postavena skromná dřevění hospoda, která byla v letech 1888 – 1889 nahrazena kamennou budovou, dnes Hotel Belveder. Vidět je údolí Labe v okolí Dolního Žlebu.
Další cíl je 6 km vzdálená Růžová vyhlídka. Následujeme stále červenou značku, po které občas mírně klesneme, či stoupneme. Celkem nezáživný úsek cesty utekl poměrně rychle, ale už začínám cítit nohy. Slunce mezitím vykouklo a místo, ke kterému jsme přišli, mne uchvátilo.
Růžová vyhlídka je skalní vyhlídka v nadmořské výšce 432 m, na Růžovém hřebeni nad údolím Labe. Je upravená, opatřená zábradlím a lavičkou. Pohledy od Sokolího vrchu, přes České středohoří s Bukovou horu a Milešovkou, Labem, Děčínem, Sněžníkem a Zschirnsteinem, jsou nezapomenutelné.
Dále nás červená značka vede prudce z kopce, aby jsme záhy vystoupali na vrch Spálenisko, od kterého je také něco málo vidět. Dále nás značka vede ze 400 metrů do 300, k rozcestí Nad Loubím. Dále míjíme hřbitov a kopírujeme tok Loubského potoka, který zde teče romantickým skalnatým údolím. Cesta nás vede jižním okrajem Ludvíkovic a poté se noříme opět do lesa. Přicházíme k nějakému altánku.
Vyhlídka Labská stráž, jež je dnes v dezolátním stavu, byla součástí Císařské promenády na Leopoldově výšině. Z vyhlídky je vidět Labe, Přípeř, Sněžník a Horní Žleb. O kus dál se nachází Sněžnická vyhlídka, ale ta je zarostlá. Poslední cíl dneška je nedaleko a jde o Stoličnou horu. Když přicházíme na vrchol, je opět zataženo.
Stoličná hora, nazývaná též Kvádrberk, je stolová hora v nadmořské výšce 289 m na pravém břehu Labe na severním okraji Děčína. Původní název "Quadeberg", či česky Kvádrberk, je odvozen od germánského kmene Kvádů. Správný název hory tedy zní "Kvádský vrch." Na vrcholu se nalézá obelisk vztyčený v roce 1879 u příležitosti stříbrné svatby císaře Františka Josefa I. a císařovny Alžběty. Z vyhlídkové plošiny je vidět údolí Ploučnice v Březinách, Velký i Malý Chlum, Děčín se zámkem i Patýřskou stěnou a Sněžník.
Pak už stačí jen sejít po posledních schodech výpravy a zamířit k nádraží. Na silnici v ulici Loubská poutá ještě pozornost zřícenina Pravoslavného kostela, který chátrá od roku 1989, kdy vyhořel.
Dnes jsme nachodili 20 km. Počasí vydrželo i dnes bez kapky, i přesto, že že se střídalo slunko s mraky. Opět se potvrdilo, že Děčínsko je prostě "Krása na dosah ruky."
Údolí Suché Kamenice, Belveder s výhledem na Žleb, Růžová vyhlídka s výhledem na Sněžník,
Stoličná hora a Děčín
Žádné komentáře:
Okomentovat