Nejprve na Himlštejn
Údolím Ohře už to také znám jak své boty, ale při podzimní atmosféře by mne přece jen mohlo něco překvapit.
Z Karlových Varů tedy mířím po proudu Ohře, do Dalovic. Zde se propletu ulicemi a pokračuji po cyklostezce č. 6, která překvapivě nevede podél Ohře kolem hlavní silnice na Kyselku. Dříve se cyklostezka značila číslem 204. Přes Bor a Stráň se dostávám nad údolí, které se přede mnou rozevřelo a je na něj pěkný pohled. Poté klesnu do Radošova.
Zde je kostel sv. Václava a dřevěný krytý most přes Ohři. V Radošově se brodila řeka odjakživa. První most tu stál od roku 1366. Od té doby zde stálo několik mostů, z různých příčin. Předposlední vyhořel v roce 1986, kdy po něm zbyly jen pilíře. Až v roce 2001 započala příprava rekonstrukce a v roce 2003 byl nový most uveden do provozu. Na celém toku řeky je takovýchto mostů více.
Přes kopec se přehoupnu do Velichova a dále míjím Hradiště, kde je soutok s Bystřicí a brzdím ve Vojkovicích. Odsud chci jet po cyklostezce, vedoucí ve svahu Doupovských hor, ovšem už bez asfaltu. Zde se údolí více otvírá a přes Jakubov už stoupám po polní cestě. Nedávno pršelo, takže je jasné v jakém stavu cesta je, ale když se jede pomalu tak člověk nemusí být jako prasátko. Tuto variantu jsem zvolil díky pěkným výhledům do údolí. Vrcholky Krušných hor vidět nejsou, ale klube se slunko a hraje si s barvami listí. Vpravo se tyčí do nebes vrch, který za nedlouho navštívím a severně vykukuje hrad Hauenštejn. Pak už jen sjíždím, stále ve střehu, do Stráže nad Ohří. Odsud je to kousek mezi nebe a peklo. Ve Stráži se do Ohře vlévá Pekelský potok, tekoucí z osady Peklo, severně od Stráže. Nad ním se tyčí kuželovitý vrch Nebesa. Na něm je zřícenina hradu Himlštejn, můj hlavní dnešní cíl. Zamykám kolo pod vrcholem a nahoru jdu pěšky i přesto, že někteří nahoru jeli i s kočárkem. Místy je svah prudký a procházka také neuškodí. Slunko si prosazuje svou čím dál častěji a kochám se žlutavou nádherou bukového listí, kterého je ve zdejším lese drtivá většina. Zdolala jsem 300 výškových metrů a stojím na vrcholu Nebesa, ve výšce 638 m n.m.
Himlštejn (Nebeská skála) je zřícenina hradu. Vznikl až v 15. století, poprvé připomínán roku 1434 jako sídlo nově oddělené části panství Hauenštejn. Koncem 15. století patřil Satanéřům, za nich opraven, po roce 1528 v majetku Šliků, za nichž zpustl. Ze zříceniny se zachovalo opravdu velmi málo, dvě brány, propadený sklep a kus zdi a na vrcholu kopce ještě můžete najít základy zříceného paláce, nebo věže. Výhled z vrcholu kopce je omezený, nejvýraznější na západ k Doupovským horám, Andělské hoře a Slavkovskému lesu.
Z Nebes až ke Slunci
Dnešní úkol je splněn, ale zlepšilo se počasí, tak proč nepokračovat. Do Klášterce a pak se uvidí. Ze Stráže volím opět cestu po pravém břehu, tím se vyhnu hlavní silnici. První na ráně je závod Karlovarská Korunní s.r.o. Jde o známou minerální vodu, třetí nejprodávanější u nás. Tu objíždím jižně a po chvíli přijíždím do obce Korunní. Kousek dále je za ohradou pro krávy skála, která je přímo nad řekou a je z ní pěkný pohled na řeku a protější břeh, zdobící čedičová žíla Boč. Následuje další víska Kamenec, za níž už se zjevuje Okounov a jeho dominanta, kostel sv. Vavřince. Zde jsem už ve slušné výšce nad Ohří. Napadlo mne navštívit restauraci za řekou, v které jsme byli na jaře s Františkem. Padám tedy k Ohři a trati. Název stanice je Perštejn. Ten je výše, nad vsí Lužný. Restaurace se jmenuje Slunce a je právě v Lužném. Otevřeno mají teprve hodinu, ale v poledne na mne zbývá už jen Segedín. Ten já ale moc rád. Nedá mi to a píši Frantovi, který volá ještě než se pustim do guláše. "Nazdar srabe, co mi lezeš do rajonu?"
"To víš, jedu kolem, tak jsem zavítal."
Náhlé setkání
Pak jsem volal Tomášovi, který se vrátil z Českolipska. Odpoledne vyráží vlakem do Podbořan a nakonec se domlouváme, že se potkáme někde na pivě.
Z Lužného jsem zvolil cestu přes Černýš. Zde je také pěkná skalní vyhlídka na Ohři. Pod hradem Šumburk už jedu přímo vedle řeky a přijíždím k Lázním Evženie. Ty už předvěstí město Klášterec. Do centra však nepojedu. Opět přejíždím na pravý břeh a pod dalším hradem, Egerbergem, pokračuji přes Rašovice, Zásadu, Pokutice a záhy už se objevují věže města Kadaně. Brzdím na mostě, protože pohled přes řeku na město s hradbami je neokoukatelný. Nabírám směr Rokle, která je opravdu v údolíčku. Volá Tomáš a upřesňujeme si pozice. Trochu si prodloužím trasu, abych zbytečně nečekal. Na křižovatce u rozvodny Hradec odbočuji doprava na Vinaře, kudy už jsem letos jel, takže vím co čekat. Přes Zahořany se ocitnu ve Vilémově, na řece Liboci. Ještě stačí popojet do Račetic a tam počkám na "hradoznalce" Tomáše. Ten přijíždí za 10 minut a společnou stopou pokračujeme do Libědic, kde je jeho oblíbená občerstvovací stanice.
Nakonec až k domovu
Liboc nás ještě doprovodí do Sedčic, kde se na chvíli rozloučíme a vystoupáme do Žaboklik. Východně ve svahu svítí domy vsi Větrušice. Tam je ze Sedčic také vyhlášený kopec. Ještě jsem ho nejel, ale jistě na to někdy dojde. Za Žaboklikami už jedem po notoricky známé trase, přes serpentiny do Libočan, kde Liboc končí svou pouť v Ohři a v Žatci se rozloučíme. Teď už jsem rozhodnutý dojet do Loun, což bych měl zvládnout do setmění. Přes Stekník, Hradiště, Lišany a Postoloprty mířím nezadržitelně do Loun, kde tachometr ukazuje 101, 4 km, 995 nast. m., 471 m n.m. Dnes jsem zazanamenal další milník. Když nepočítám domovské krajské město Ústí nad Labem, tak Karlovy Vary jsou první krajské město, z kterého jsem dojel na kole až domů.
Údolí Ohře u Radošova, okolí Stráže, Nebesa, Himlštejn, pohled na Doupovské hory,
skalní vyhlídka u Kyselky, v Černýši
Žádné komentáře:
Okomentovat