Byl jednou jeden Pepan... Vlastně zatím stále ještě je a ten má toto pohoří rád, tak se sem opět vydal na cyklovýlet. je kolem dvaceti stupňů, polojasno, i když mělo být zataženo a mírně deštivo.
Lužické hory jsou tvořeny hlavně svrchněkřídovýmí pískovci, kterými v třetihorách na četných místech proniklo žhavé magma, které utuhlo ve formě znělcových a čedičových hornin. Následná erozní činnost dala kopcům nynější kuželovité tvary. Nejvyšší hora je Luž (793 m), na hranici s Německem, konkrétně Saskem. Od roku 1976 je zde vyhlášená stejnojmenná CHKO. Lužické hory mají dva geomorfologické podcelky, Lužický hřbet a Kytlická hornatina. Právě Lužický hřbet je rozvodím Severního a Baltského moře. Nejvýznamnější, zde pramenící tok je Kamenice, někdy zvaná Děčínská. Nejznámější místa jsou kromě Luže, Jedlová, Tolštejn, Hvozd, Studenec, Zlatý vrch, Česká Kamenice, Cvikov, Klíč, Popova skála nebo Bílé (Sloní) kameny. V Německu přecházejí Lužické hory v Žitavské, kde je nejznámějším místem městečko Oybin.
Dnes jsem se rozhodl konečně navštívit hraniční vrchol Hvozd. No jo, ale na německé rozhledně bodou chtít za vstup Eura. Přesně ty, co jsem nechal doma v poličce. Mamma Mia! Teď už ani neplatí heslo: Co není v hlavě, je v nohách, ba ani ve šlapkách. Start trasy je v Jablonném v Podještědí, jak jinak, než na nádraží. Jet z Jablonného na sever, znamená podjet koleje a přejet hlavní silnici, vedoucí do Liberce. První dnešní zastávka je v Ladě, nad níž je hřbitov ukrajinských vojáků z 1. světové války. Jedu sem po modré značce z Jablonného, po slušné polní cestě. Je odsud pěkný pohled na vrchy Hvozd a Sokol.
Do obce Lada v Podještědí sjíždím lesní cestou, abych se po silnici vydal, již mírně do kopce do Heřmanic, kde je pěkný kostel sv. Antonína. Akorát motorka u zdi kazí celkový pohled. Na křižovatce stáčím kola na Krompach a poté doprava a již více do kopce na rozcestí Na Šestce. Tady nic zajímavého není, jen tudy vede cesta pod vrch Sokol, kam se chystám já. Na rozcestí pod Sokolem už jsem 460 m n.m., což znamenalo něco přes 160 výškových metrů z Jablonného, ale na ten počet kilometrů se to rozptýlilo.
Na Sokol prudká to cesta, tak zamykám kolo ke stromu a na vrchol si to vyšlápnu. A proč, že se tam trmácím? Jsou na něm zbytky hradu Starý Falkenburk. Něco málo zdiva se tu najde. Za částečným výhledem se musí do svahu. Mimochodem, v okolí je i Nový Falkenburk. V Jablonném, přestavěný na zámek.
Vracím se zpět na Šestku a čeká mne 3 km dlouhá cesta na hranice s NDR, pardon! S Německem. To už jsem pod vrcholem Hvozd, kolem 500 m n.m, na místě zvaném Kammloch. Nejlepší cesta, co se týče povrchu je po silnici, ale to bych moc klesl, tak nejdříve volím modrou značku, podél hranic. Cesta je šotolinová, čili ideální. Po chvíli modrá s červenou odbočují, již horší cestou na vrchol a já pokračuji po šotolině, která je nyní značena žlutou značkou. Po ní se dostávám na silničku, která mne vynese až na vrchol. Jo, vynese. Kéž by. "Prďák," kolem dvaceti promile mi dává zabrat, ale neslézám, pouze jednou odpočívám.
Hvozd (Hochwald) je hraniční vrchol na hlavním hřebeni. Má 749 m n.m. a na jeho vrcholu je česká chata a německá chata s rozhlednou, na kterou se asi nepodívám. Když dorazím k rozhledně a vydýchám se, obléknu bundu a pak zjišťuji situaci, jak bych se na rozhlednu dostal. Vidím turniket a to je špatná zpráva. I kdyby braly koruny, tady je zřejmě na prd. Ale, ono se dá projít bez toho, aniž by člověk musel projít jako v metru a ani mince jsem neviděl házet, právě procházivší turisty. Tak dlouho jsem přemýšlel, jak to ošidit, až jsem se šel domluvit s pronajímatelem a ten mne nechal jít zadarmo. Tak vida, to bylo obav. Lužické hory = jeden kopec vedle druhého, což je záruka parádního rozhledu. Pestrou mozaiku doplňují skalní scenerie Oybinu a špička Ještědu s již mlžně, ale ještě zřetelně rozpoznatelnými Jizerskými horami. Na Krkonoše a Milešovku už dnešní dohlednost nestačí, tak se spokojuji aspoň s Bezdězem. Je dokocháno a může se popojet o pár metrů, na "český" vrchol. Mezitím však přijíždí výletní vláček z Oybinu o dvou vozech s mašinkou, která má pneumatiky samozřejmě. Myslel jsem, že jižní část vrcholu je více česká, než nyní zjišťuji. Za prvé, hranice vede až u paty vrcholu, čili za chatou. A za druhé, i tato chata má německého nájemce. Tak hlavně, když funguje.
Sjezd střemhlav vypadá jinak, než to co předvádím teď já. On totiž vláček stačil jet dolů a nahoru a teď tady, opět dolů, brzdí provoz. Daří se mi ho však po chvíli předjet, takže se může svištět. Dosvištěl jsem na hraniční přechod do Hainu, kde opustím "Freistaat Sachsen," jak píše místní tabule a bude mne očekávat Krompach. Ještě předtím však stavím u louky, z které je pěkný pohled do údolí s Krompachem a okolními kopci. Krompach se stává mým oblíbeným místem. Projíždím totiž recesistickou Sparťanskou ulicí. Kolem kostela jedu rovně, stále z kopce až do obce Juliovka, kde je další křižovatka. Zde protéká říčka Svitávka, která mne doprovodí až do cíle dnešní trasy. Takže po proudu je to doleva, na Mařenice. Tudy už jsem jel před čtyřmi lety, takže by mne nemělo nic překvapit.
Za Mařenicemi se říčka Svitávka, která nemá s moravskou Svitavou nic společného, odklání od silnice a to je znamení, že přijde kopec. Přes něj jsem se přehoupl do Mařeniček a přes další, pod Zeleným vrchem, se dostávám do Drnovce. Proč zrovna sem? Kousek od vsi je PP Dutý kámen. Jde o izolovaný zalesněný hřbítek mezi Cvikovem a Kunraticemi. Dutý kámen byl v roce 1955 vyhlášen přírodní rezervací, důvodem je rozpad pískovce do drobných sloupečků. Z vrcholu je pěkný výhled na Cvikov a okolní kopce.
Od silnice, kde jsem zamkl kolo, je to po celém hřbetu pěkná procházka, než se dojde na vyhlídku. Ale je na co koukat. Přes schůdky, vytesané ve skále se prochází kolem spousty zajímavých skalních útvarů. Ať už vytvořených lidmi či přírodou. Ona vůbec příroda zde pracovala dnes o sto šest, ještě když se to smíchá s hormony, je to zajímavá kombinace, která vás připraví o zrak a hlavně sluch. Teda mne ne, ale pár, který jsem zahlédl nahoře na vyhlídce. Dotyční si měli dát pod kamenné schůdky ceduli "Nerušit" nebo "Při příchodu vydávejte zvuky." Sice jsem nic neviděl, ale fofr to byl slušný, když jsem se najednou zjevil na skalní vyhlídce. Sranda holt musí být, i kdyby na chleba nebylo, to je jasná věc. Na vyhlídce je vytesaný stůl a lavice, doplněné výhledovou tabulí. Nejhezčí záběr je jednoznačně Cvikov v pozadí s Klíčem. To je neskutečný kopec. Když jsem na něj vylezl v červenci 2009, tak jsem žasl nad rozptylem výhledu. Od Klínovce po Krkonoše, vážení přátelé.
Opět roztáčím kola a beru to do Kunratic. Ty jen prolétnu a dostávám se na konec obce, k mostu přes Svitávku. Zde je odbočka na Skálu smrti, dříve zvanou Rytířský skok. Paní, kterou jsem potkal říkala, že je to 7 minut jízdy. Cesta vede po rovině a její povrch je slušně sjízdný, až na posledních pár metrů. Skála smrti je asi 15 m vysoká svislá skalní stěna, do níž je vytesán reliéf, znázorňující rytíře na vzpínajícím se koni a dívčinu, padající s rozepjatýma rukama ze skály. Reliéf je výjevem z pověsti o mlynářské dívce, pronásledované zlým rytířem, která v zoufalství raději zvolila smrt skokem z vysoké skály. Dívka se ale podle pověsti zachránila, zatímco rytíř se i s koněm ze skály zřítil a zahynul.
Od mostu pokračuji v cestě podél Svitávky. Cestou potkávám onu paní, tak jí sděluji, že se trochu spletla, že to bylo pouze 6,5 minuty. Za nedlouho mne čeká obec Lindava, kde zaujme opravený kamenný most přes řeku. Poté přijíždím do obce Svitava, za kterou je poslední převýšení dneška. Na začátku obce Velenice je místo zvané Pusté kostely. Jde o soustavu převážně umělých jeskyních v pískovcových skalách při řece Svitávce. Vznikaly v různých obdobích a za pomocí různých technik. Pod zatáčkou přímo u řeky je jedna menší jeskyně, ale o kus dál k Velenicím je větší komplex jeskyní pod názvem Pekelné doly. Sídlí zde stejnojmenný motoklub. O kus dál je další zajímavost. Dům, jako by vyrostlý ze skály. Přijíždím do centra obce a na křižovatce odbočuji do Zákup. Ještě ve vsi má být menší vodopádek. Voda padající ze skály a záhy ústící do Svitávky, ale je sucho, takže vodoparáda se nekoná.
Na zákupském kostele zazvonil zvonec a dnešní cesty je konec. Zákupy také stojí za zastavení. Nad silnicí se tyčí pěkný zámek, ke kterému přiléhá anglický a francouzský park. Na náměstí Svobody stojí nepřehlédnutelný morový sloup a kus dál kostel sv. Floriána a Šebestiána.
Jsem na zákupském nádraží a tachometr ukazuje 52,7 km a 644 nastoupaných metrů.
Starý Falkenburk, Hvozd s rozhlednou, výhledem na Oybin a chatou,
Dutý kámen, Skála smrti, Pustý kostel
Žádné komentáře:
Okomentovat