Tam, kde Rýn rozděluje Švýcarsko a Lichtenštejnsko

Na jaře mne napadlo jet přes noc do Zürichu a projet se na kole kolem jezera Zürichsee. Pak jsem zjistil, že cestou vlak jede kolem Lichtenštejnska, tak jsem to přehodnotil a s kamarádem Martinem Bidmonem jsme chtěli vylézt na Grauspitz, nejvyšší horu této země, která má 2599 m n.m. Kupodivu nám nadšení vydrželo celý půlrok, tak jsme si řekli, že 5.8. si uděláme čtyřdenní výlet právě sem.

Přes Německo za půlden (5.8.)

Do party přibyla už jen Martinova Helča a jelo se. Na cestu využíváme Bayern tiket, který umožňuje cestovat po celém Bavorsku, celý den, kromě IC, EC vlaků, což znamená dost přestupů. Cena za  Bayern tiket je 22 - 38 EUR (1 - 5 osob) a takovouto jízdenku má každá spolková země v Německu. My jsme za 3 osoby dali 30 EUR.
Je skoro jasno a z Chomutova vyjíždíme Excelsiorem, což je rychlík z Košic. Ten nás odváží až do Chebu, kde díky zpoždění máme na přestup pouze 5 minut. Zde přestupujeme do Desira, jedoucího do Marktredwitzu. Zde v automatu kupujeme Bayern tiket jelikož v pokladně je to prý o 5 EUR více. V Marktredwitzu také moc času na přestup není a za chvíli přijíždí vlak do Norimberka (Nürnberg). Ten je stejně dlouhý jako Desiro, čili dvě jednotky, ale lidí mnohem více. Trať vede mezi Smrčinami (Fichtelgebirge) a Freiwaldem, mírně kopcovitou krajinou. U obce Immenreuth se zdvihá kopec, který mi připomíná Ralsko. Přijíždíme do Norimberka, kde je veliké nádraží. Zde nás čeká konečně i velký, respektive dlouhý vlak. Za městem se krajina mění v nížinatou a náš další přestup je v Donauwörthu, což značí, že jsme na jednom z evropských veletoků. Podél Dunaje jedeme do Ulmu, ale řeka není vidět ani jednou. V Ulmu se nám trochu mění plán cesty, když si Martin všimne, že do Lindau můžeme jet hned, zpožděným vlakem, který měl už být pryč. Neváháme a nastupujeme. Úsměv na tváři nám však bere průvodčí, když nám sděluje, že jsme vyjeli z Bavorska a jsme ve spolkové zemi Baden-Württenberg. "Toto by mne vůbec nenapadlo, když Ulm a Lindau jsou v Bavorsku," odpovídám čtyřem očím, které na mne hledí s otázkou, kudy jsem to našel cestu. Nicmémě průvodčí nám naštěstí jen domlouvá, když viděl, že jsme sami překvapení. Mluvčí dělala zdatná němčinářka Helča. Příště holt musíme jet přes Memmingen, nebo radši rovnou přes Mnichov (München). Ve Friedrichshafenu máme díky zpoždění o přestup více. Jako by jich takhle už nebylo málo. Do poslední bavorské stanice Lindau musíme neklimatizovaným vlakem, ale půlhodina jízdy se dá vydržet. Projíždíme městečka a vesničky, za kterými už leží Bodamské jezero (Bodensee) a já si tu připadám jak u moře. Mezi domy už vidím Alpy. Poštěstilo se mi tak po osmi letech, vidět toto rozlehlé pohoří. Naposledy však jsem mezi nimi jen projížděl. Na první horu, Rochers de Naye, nad Montreux jsem se nechal vyvézt pomocí ozubnicové železnice a zítra sám vylezu na první kopec. Takové myšlenky se mi cestou honily v hlavě. Když vjíždíme do Lindau, tak si vzpomenu pro změnu, jak jsem jel v Benátkách z Mestre na Na Santa Luciu. Lindau je ostrovní městečko na Bodamském jezeře a mezi horami vypadá velice pěkně. Je to poslední stanice v Bavorsku na cestě do Rakouska. Zde bylo přes půl hodiny čas, tak jsem šel na chvilku okouknout přístav.
Do Rakouska vjíždíme přes Bregenz a krajina se změnila na alpskou, se strmými stěnami na straně levé a jezerem na straně pravé. Původně jsme měli jet přímo až do Feldkirchu, ale díky naší "vrchní tlumočnici" jsme se dozvěděli, že kvůli nějaké výluce musíme vysednout v Dornbirnu. Autobus stál před nádražím, ale za 10 minut jel do Feldkirchu vlak. Tento systém výluky jsme nepochopili a ani neměli čas ho zjišťovat. Další přestupní stanice tedy byl Feldkirch. V Rakousku jsme se ještě ani neohřáli a jedeme přes Lichtenštejnsko do Buchsu, který je pro změnu ve Švýcarsku. Z něj se mimo jiné dostanete přes most do Schaanu a Vaduzu. Večer už se blíží a dostavuje se únava z cesty a dokonce se spekuluje nad změnou zítřejšího programu. Cestou do Sargansu se změna plánu stává realitou. Zkušenosti vysokohorských tuláků, mých parťáků, hovoří o skoro nesplnitelné misi na vrchol Grauspitzu za jeden den. Poslední kousek do Bad Ragaz a jsme konečně na místě.
Do kempu je to asi 20 minut chůze, už za šera. Zapsání v kempu trvá také asi tak, takže stan stavíme už skoro za tmy, ale čelovky a půjčená lampa by mohly pomoci. Na to, že stan se stavěl naposledy "prý"před pěti lety, stojí celkem rychle. To už se v dáli blýská. Válečná porada všech tří aktérů, nakonec rozhodla že Grauspitz vypustíme a zdoláme ho jindy, s lepší přípravou a výchozí pozicí. Naštěstí nám Helča našla víc než adekvátní a slibně znějící náhradu v podobě "Putování přes pět jezer." Jdeme se na to vyspat za deště, mírné bouřky a s heslem: Ne každý cíl bývá vždy splněn.

Lindau, naše pozice v Geissenparku

Bad Ragaz

Bad Ragaz je švýcarské město u hranic z Lichtenštejnskem, mezi Alpami, na konci údolí Taminy, která zde ústí do Rýna. Údolí Rýna zde tvoří hranici mezi Východními a Západními Alpami. Bad Ragaz má necelých 6000 obyvatel. Patří pod okres Sargans a kanton (autonomní členský stát) St. Gallen. Město je známé svými přírodními prameny a lázněmi. Nejznámější lázeňský dům je Grand Hotel Quellenhof. První zmínka o městu je z roku 843. Nad městem jsou zříceniny dvou hradů, Wartenstein a Freudenberg. Dále je nedaleko lanovka k Pizolhütte, od které začíná okružní trasa 5-seen-wanderung.

Bad Ragaz (vpravo dole) od Pizolhütte, vlevo Sargans, uprostřed Rýn, za ním Lichtenštejnsko.

Katolický kostel, náměstí.

Soutok Rýna s Taminou, v pozadí pohoří Rätikon s Falknisem a Grauspitzem. 

Putování přes 5 jezer (6.8.)

V úterý ráno je po dešti, skoro jasno a my vstáváme kolem 7. hodiny. Program dne už je jasný, akorát se musí doladit v infocentru, které je na náměstí. Na programu je tedy Putování přes pět jezer (5-seen-wanderung), což je jedna z nejhezčích vyhlídkových tras Švýcarska, aspoň se tak píše v informačním letáku. Na to je potřeba se dostat do výšky kolem 2000 m n.m., na severní část Glarnských Alp, kam nás vyveze lanovka Pizolbahn. Aby jsme okruh stihli, využíváme lanovku i my.

K lanovce vede cesta dlouhá 40 minut. Tak se píše na rozcestníku ve městě. Ani nevím, jak jsme šli dlouho my, ale cesta vedla kolem pěkného vodopádu. Svou malou vodnatostí připomínal vodopády v Českém středohoří. Za nedlouho přicházíme k lanovce, která dnes zrovna nehýří návštěvností. Soudím podle počtu aut na parkovišti. Lanovka stojí nemalých 40 franků. Když Helče pokladní vrací bankovku, tak se jí zdá nesympatická. Ta bankovka. "To víš, nesympatické ceny, nesympatické peníze," odpovídám. Místo 40 franků, platím 33 EUR a můžeme se nechat vézt. První část lanovky na Pardiel je kabinová, takže pro mne pohodová záležitost. Stoupáme do výšky 1633 m n.n. a sledujeme, jak se před námi víc a víc otevírá údolí Rýna. Na Pardielu přestupujeme na sedačkovou lanovku a to už jsem ve střehu. Výšky mi nedělají zrovna dobře, ale myslím, že po těch mnoha rozhlednách už je to lepší. Jede se proti svahu, tak to mi zas tolik nevadí. Cestou na Laufböden jsme místy nízko země a už z dáli jsou slyšet charakteristické kravské zvonce a po chvíli se objevují i jejich majitelky. Je jich tu požehnaně, na to že jsme tak vysoko. 2226 m n.m. je konečná lanovky, Laufböden. Ochladilo se jen o pár stupínků, ale vítr je silnější. Chvíli se kocháme do údolí Rýna, které odděluje Švýcarsko od Lichtenštejnska. vpravo nad Rýnem je pohoří Rätikon a vlevo nad Sargansem se zvedají štíty Appenzellských Alp s vrcholem Alvier.

Dnes je to o pěti jezerech. K prvnímu je to od stanice lanovky 20 minut. I Švýcaři mají, bohužel, značené vzdálenosti v čase,ne v kilometrech. Po kochandu jsme vykročili, ale jen já a Martin. Helča vykročila napřed a vypadá to, že je ve svém živlu a na horách zřejmě nezná nejen bratra, ale ani manžela. Jezero Wangsersee je ve výšce 2206 m n.m., takže jsme klesli o pouhých 20 metrů. To je na rozhýbání, před dalším dobrodružstvím. Na hraně údolí se jezero mění v potok Vilterser bach, který níže napájí další jezero Viltersersee. To mi dnes ale nenavštívíme. Vilterser bach poté protéká Sargansem a ústí do Rýna.

Pokračujeme po červené značce, mezi štíty, kde nás čeká horská bouda Pizolhütte. Za ní už stoupáme do kopce. Při pohledu zpět se pod námi otvírá údolí Valplona, nad kterým vystupuje špičatý vrchol Girenspitz, připomínající Kozí hžbety v Krkonoších. Začíná velice zajímavý úsek cesty. Vstupujeme do ohrady pro krávy. To není nic neobvyklého, ale že krávy se pasou u cesty a turisté mezi nimi chodí, je podivuhodné. Krávy se pasou, lidé je nezajímají, nebo je jim jedno, že je občas někdo pohladí a vyfotí. Holt jiný kraj. O kus dál se začínají objevovat zbytky sněhu a cesta začíná prudce stoupat a kroutí se pod vrcholem Schwarze Hörner, aby vás vynesla až k jezeru Wildsee (Divoké jezero), do výšky 2493 m n.m a máme tu dvě "nej." Nejvýše položené jezero této trasy a nejvýše položeného Sedláčka všech dob. Aspoň zatím. Ale ještě to pořád není ono, když mne k Pizolhütte dovezla lanovka. Do této doby jsem byl nejvýš na Rochers de Naye, který má 2042 m n.m. Zde se zdržujeme déle a při kochání nám lépe chutná. Před očima máme nejvyšší vrchol okolí, Pizol, kterému do 3000 chybí 156 metrů. V jeho svahu se třpytí, ještě rozsáhlý ledovec.

Ke třetímu jezeru v pořadí se schází. Cesta by měla trvat 20 minut a severovýchodní výhledy střídají jihozápadní. Z Divokého jezera padá voda kaskádovitě do jezera Schottensee, z něhož se potok spouští do údolí Vermol, kde pak níže ústí do říčky Seez v údolí Weissetannental. Říčka Seez se u Sargansu stáčí na severozápad a končí v jezeře Walensee. Jezero Schottensee leží o pár metrů níž, než předchozí a je o něco menší. Další naše kroky vedou opět přes kopec a jak se člověk vzdaluje od jezera, tak je krásně vidět jezero, sevřené mezi štíty Schwarze Hörner a Hochwart.

Konečně zas náhorní plošina, návrší Schwarzplangg, ve výšce 2505 m n.m. a odměnou jsou úchvatné výhledy na všechny strany. Pod námi na jihozápad je údolí Weissentannental. Nad ním se otevírají pohledy na vrcholy zbylé části Glarnských Alp, například Ringelspitz, Piz Segnas, Glärnisch či Mürtschenstock. Na západním obzoru na ně navazují Appenzellské Alpy. Tyto dvě pohoří odděluje údolí s jezerem Walensee. Dále pak následuje údolí Rýna se Sargansem a pohoří Rätikon. O pár kroků dále je již vidět čtvrté jezero na trase.
Scházíme do výšky 2372 m n.m., kde leží Schwarzsee (Černé jezero). Není tak modré jako dvě předešlá jezera, ale od Schwarzplanggu, se štíty vrcholu Schwarze Hörner vypadá působivě. Kdyby k tomuto jezeru mělo připadnout nějaké "nej," tak jistě "Nejsněžnější jezero." Vrstva sněhu v místě, kde se mění v potok Gamidaurbach, je možná i metrová. Přes sněhovou vrstvu vede i turistická trasa. Neobvyklá věc, když jde člověk v kraťasech a triku. Jezero máme za zády a následuje už tradičně cesta vzhůru.
Vystoupali jsme na Gamidaurspitz, kde je mnoho kamených mohyl, různých velikostí. Mne se více líbí útes nad hlubokým údolím, do kterého zanedlouho klesneme. Z onoho útesu jsou ještě úchvatnější pohledy do údolí Rýna, než doposud. Baschalvasee je poslední a nejmíň sympatické jezero dneška. Ne, že by bylo ošklivé, ale nejhezčí nemůžou být všechna. Od jezera dlouho klesáme,cestou necestou do sedla Gaffia, kde je přestupní stanice lanovky, přímo na Pizolhütte. Tam už však dnes nemůžeme, jelikož lanovka z Laufbödenu jezdí jen do 17. hodiny, což bude za nedlouho.
Sjíždíme tedy lanovkou do přestupního místa Furt. Nejdříve však se mi svírá hrdlo, protože jedeme dolů a tudíž pod námi propast. Raději zavírám chvílemi oči a myslím na situaci, kdy jdu v poslední minutě za stavu 0:0 na penaltu. Ve stanici Furt přestupujeme ze sedačkové lanovky do kabinkové a hned se mi jede lépe. Vystupujeme v dolní stanici Wangs, jak se jmenuje i zdejší obec. Mezitím, než si protáhneme nohy a pofoukáme otlačené prsty na nohou, tak přemýšlíme, zda dojít do kempu pěšky, či jít do Sargansu na vlak. Vítězí varianta B.
Cestou na nádraží bylo zajímavé snad jen to, jak se ze silnice mezi Wangsem a Sargansem najednou zjevilo pohoří Rätikon.Úplně ideálně pro objektiv. Na druhé straně registrujeme, jak přes štíty Appenzellských Alp se valí mlhovina a mraky. Že by předzvěst deště?
Do kempu dorážíme kolem 18. hodiny a změny programu vůbec nelituji. Spíš bych litoval, kdyby jsme se v půli cesty na Grauspitz museli vrátit s tím, že se to prostě nedá stihnout. Pro mne jako "alpského nováčka," to byl parádní zážitek. Ale jen aby nebyla laťka nasazena vysoko a ostatní alpské návštěvy nebyly zklamáním, ale myslím si, že se nemusím bát. Chci si udělat polévku, ale začíná poprchávat. Takže konverzace s mnichováky nebude pokračovat. Ty musím upozornit, že "Czechoslovakia" už dávno není, ale že nám půjčili zapalovač, tak jim to prominu. Nakonec nacházíme společnou kuchyňku, takže není co řešit.
Druhou noc ve stanu jsem se vrtěl o něco více, ale nepociťoval jsem druhý den rozlámanost. Pršelo i tentokrát. Sice méně, ani hromy a blesky nestály za řeč.

Wangsersee, Wildsee, Schottensee, Schwarze Hörner a Hochwart, pohled na
Glarnské Alpy (2 krát), Appenzellské Alpy, údolí Rýna, Lichtenštejnsko a Rätikon

Lichtenštejnsko

Knížectví Lichtenštejnsko (Fürstentum Liechtenstein), je jeden z nejmenších států Evropy, který leží na svazích Alp. Je vklíněno mezi území Rakouska a Švýcarska, s kterým je hospodářsky i politicky spjato. Úřední jazyk je němčina. Dělí se na dvě oblasti (distrikty), Unterland a Oberland. Rozlohou 160 km², je 189. na světě. Hlavním městem je Vaduz, nejvyšší bod je vrchol Grauspitz (2599 m) a nejnižší Ruggeler Ried (430 m). Nejznámější památkou je zámek Vaduz, sídlo knížete.
Vztahy mezi Českou republikou a Lichtenštejnskem byly ovlivněny konfiskací veškerého majetku rodu Lichtenštejnů v českých zemích. K navázání diplomatických vztahů došlo až 8.9.2009. Lichtenštejnové patří k nejbohatším evropským šlechtickým rodům. Do roku 1945 vlastnili rozsáhlé statky i v českých zemích, hlavně na Moravě (Lednice,Valtice, Litovel, Plumlov a další).

Vlajka Lichtenštejnska, Lichtenštejnsko od Pizolhütte

Procházka Vaduzem (7.8.)

Ve středu je opět po dešti, ale tentokrát obloha zůstala zatažená. Vstáváme až v 8:30 a v podstatě nikam nespěcháme. Původně jsme chtěli na menší tůru, ale otlačeným prstům se chce pouze do sandálů.
Pomalu snídáme, pomalu balíme a kemp opouštíme dopoledne. Chvíli svítí slunko, ale jen do té doby, než skončím prohlídku městečka Bad Ragaz. Vlakem se přemisťujeme do Buchsu, odkud se vydáme do ministátu Lichtenštejnska. Krosny necháváme v úschovně a vyrážíme na lehko. Cesta ze Švýcarska do Lichtenštejnska vede nejdříve po mostě přes dálnici a poté přes veletok Rýn, který tvoří státní hranici mezi těmito státy. Hranice je vyznačena uprostřed mostu.
Nejdřív nás čeká město Schaan, kde je zajímavá radnice a farní kostel. Schaan je největším městem Lichtenštejnska. Sídlí zde ředitelství společností Ivoclar Vivadent AG, největšího výrobce zubních protéz, nebo Lichtenštejnský fotbalový svaz. Dnes je tu jaksi mrtvo a my nevíme proč. Spekulujeme pouze o tom, že asi bude nějaký státní svátek. Procházíme Schaanem, který navazuje na hlavní město Vaduz. K zajímavostem Vaduzu patří třeba to, že nemá městská práva, znak mu byl udělen teprve roku 1932, takže je vlastně hlavní obcí země. Partnerskými městy jsou mimo jiné slovenský Martin a Matýskov. Symbolem města je Vaduzský zámek (dříve středověký hrad) postavený na skále nad obcí. Ten jdeme navštívit jako první. Z Hlavní ulice Landstrasse k němu odbočuje ulice Fürst-Franz-Josef-strasse. Silnice, která nás dovede k zámku je pozvolného stoupání, takže nic náročného. Na zámku sídlí kníže, takže je veřejnosti nepřístupný. Aspoň se člověk potěší pěkným rozhledem z vyhlídky u zámku. Jako na dlani je Vaduz a panoramata okolních alpských kopců jsou také působivé. Jen to slunko tomu chybí, ale dnes mělo už 2 hodiny pršet, takže radši mlčím.
Od zámku do centra Vaduzu vede serpentinová cesta Schlossweg, která je posetá informačními tabulemi o státě, jeho vzniku a s dalšími informacemi. V polovině cesty se s Martinem rozdělujeme s tím, že se sejdeme v Buchsu na nádraží. Do centra Vaduzu tedy půjdu sám. Konečně to někde taky žije, ale řekl bych, že zde až moc. Asi je to turnajem v plážovém volejbale, který se koná před místní radnicí. Kupuji pouze pohledy a při zjištění, že hlavní město Lichtenštejnska není nic moc, nabírám směr Schaan.
Ještě se párkrát otočím a vychutnám si panorama zámku nad Vaduzem a nechám se pohltit opět městem Schaan. Asi tak dvě ulice před před hlavní křižovatkou, odbočuji doleva a ulicí Wiessengas se dostávám k Rýnu, podél kterého se vracím na most a poté do Buchsu. Na nádraží přicházím skoro hodinu před domluveným srazem, ale moji kamarádi ještě nikde. Půjdu si tedy najít spoj domů, přes Vídeň.

Rýn - hraniční řeka, Schaan, Vaduzský zámek, Vaduz od zámku

Do Ústí na dva přestupy (7./8.8.)

Před 18. hodinou definitivně opouštíme Švýcarsko a jedeme do Dornbirnu. Rakouského okresního města, kde je mimo jiné i kemp. Zde budou moji parťáci další dva dny tábořit. Já musím bohužel v pátek do práce, takže loučení je neodkladné.
Nechám vzpomenout na časy minulého desetiletí, kdy jsem často cestoval nočními vlaky z Itálie a dnes se svezu nočním vlakem do Vídně. EuroNight do stanice Wien Südbahnhof odjíždí ve 22 hodin, takže mne čeká procházka nočním Dornbirnem, ale že bylo na co koukat. Plné náměstí lidí v různých restauracích mne až tak nebrali, ale noční scenerie kostela se povedla parádně.
Měl jsem štěstí, že vlak nebyl plný, takže se mohlo cestovat v leže. Spousta lidí říká: "ČD - času dost," ale měli by vymyslet něco i na ÖBB. Opět přijíždíme do Vídně hodinu zpoždění. Minulé cesty z Itálie by totiž v Japonsku také neobstály. Jednu výhodu to ale mělo. Nasedl jsem ve stanici Wien Miedling a vysedl až v Ústí, ano, nad Labem. Mimochodem tento EC Vindobona vyjíždí v 5:30 z Villachu, což je u italských hranic a po 22. hodině je v Hamburku. Docela slušná palba, za celý den dojet z Itálie k Severnímu moři.
Příběh se uzavírá a snad se jím otevřou opět mé cesty do alpských zemí.

Dornbirn - vrch Karren, vpravo Breitenberg. Náměstí
Naše parta