22.9.
- Pěšky téměř k Diovu oku
Jenže
nám opět prší. Snídaně je opět změněna pouze napůl. Kvuli
počasí se ani dnes nebudeme pouštět do větších akcí, projdeme
se v okolí Limenarie a uvidíme kam dojdeme. Centrum jen prolétneme
a rázem se ocitáme v přístavu pod zámečkem. Vyšplháme se na
nevysokou skalku. Výhled je odsud pěkný, ale ten binec. Proč si
Řekové dělají takový bordel v tak pěkné zemi je nám
záhadou.
Zámeček Palataki je už léta neobydlený a je to patrné i z přístavu. Vydali jsme se k němu a nalezli ho opuštěný a v dezolátním stavu. Uvnitř jsme našli pouze prázdné místnosti, vytlučená okna a spoustu suti. Škoda. Stejná mystika jako třeba na rotě Dyleň. Do patra po dřevěných schodech jsme se ani neodvážili. V zámečku byla základna pro zaměstnance dolů na železnou rudu, které jsou o kousek dál. Jsou ve stejném stavu jako zámeček.
Sestoupili jsme na pláž "Metalia Beach." Hned jsem ji překřtil na "Metallica Beach." Dnes se tu nikdo nekoupe, ale lidé tu jsou. Mělo by zde být místo podobné "Stonehenge," ale zde ho nikde nevidíme. Zatím prolezeme nízkým tunelem na malinkou pláž. Místy musím lézt po čtyřech. Obejít podél útesu to nejde. Jdeme se zeptat barmana na místo s kameny. "Is there something like Stonehenge?"
"Yes, up there, 300 meters." Jedeme tedy určeným směrem a k místu opravdu dojdeme. Na vyvýšeném místě nad pláží je uspořádáno do kruhu dvanáct kamenů. Každý z nich představuje jedno znamení zvěrokruhu.
Po pěkném chodníku vedle silnice jdeme do Pefkari, což je nenápadné letovisko. Funguje zde půjčovna všeho možného, s čím se dá plavit po moři. Ceny jsou však i mimo sezónu na náš vkus vysoké. Na Pefkari navazuje větší Potos, kde nás chvíli zdržuje koncentrace krámků. Kromě kostela na hlavní ulici zde však není nic zajímavého.
Jelikož není ještě tak pozdě, zkusíme pokračovat k největší atrakcí ostrova, čímž je "Giola," česky zvaná "Diovo oko." Cestou budeme doufat, že nám někdo zastaví. Stalo se tak nakonec daleko za Potosem. Zastavil nám Řek ve sportovním autě. Po boku měl dámu, zřejmě svou manželku. Do třídveřového auta jsme se nasoukali na zadní sedadla a mohlo se vyjet. Trochu jsem se tam cítil jak rybička v konzervě, kterou jsme před chvílí svačili, ale přece něco vydržím. Výhodou bylo, že nám pán poradil lepší že dvou variant, jak se dostat k oku. Zastavil nám nahoře na silnici a ukázal pěšinu, po které stačí sejít k vytouženému cíli. Nejprve jsme sešli k parkovišti, potom k taverně a až nakonec k Diovu oku.
Zámeček Palataki je už léta neobydlený a je to patrné i z přístavu. Vydali jsme se k němu a nalezli ho opuštěný a v dezolátním stavu. Uvnitř jsme našli pouze prázdné místnosti, vytlučená okna a spoustu suti. Škoda. Stejná mystika jako třeba na rotě Dyleň. Do patra po dřevěných schodech jsme se ani neodvážili. V zámečku byla základna pro zaměstnance dolů na železnou rudu, které jsou o kousek dál. Jsou ve stejném stavu jako zámeček.
Sestoupili jsme na pláž "Metalia Beach." Hned jsem ji překřtil na "Metallica Beach." Dnes se tu nikdo nekoupe, ale lidé tu jsou. Mělo by zde být místo podobné "Stonehenge," ale zde ho nikde nevidíme. Zatím prolezeme nízkým tunelem na malinkou pláž. Místy musím lézt po čtyřech. Obejít podél útesu to nejde. Jdeme se zeptat barmana na místo s kameny. "Is there something like Stonehenge?"
"Yes, up there, 300 meters." Jedeme tedy určeným směrem a k místu opravdu dojdeme. Na vyvýšeném místě nad pláží je uspořádáno do kruhu dvanáct kamenů. Každý z nich představuje jedno znamení zvěrokruhu.
Po pěkném chodníku vedle silnice jdeme do Pefkari, což je nenápadné letovisko. Funguje zde půjčovna všeho možného, s čím se dá plavit po moři. Ceny jsou však i mimo sezónu na náš vkus vysoké. Na Pefkari navazuje větší Potos, kde nás chvíli zdržuje koncentrace krámků. Kromě kostela na hlavní ulici zde však není nic zajímavého.
Jelikož není ještě tak pozdě, zkusíme pokračovat k největší atrakcí ostrova, čímž je "Giola," česky zvaná "Diovo oko." Cestou budeme doufat, že nám někdo zastaví. Stalo se tak nakonec daleko za Potosem. Zastavil nám Řek ve sportovním autě. Po boku měl dámu, zřejmě svou manželku. Do třídveřového auta jsme se nasoukali na zadní sedadla a mohlo se vyjet. Trochu jsem se tam cítil jak rybička v konzervě, kterou jsme před chvílí svačili, ale přece něco vydržím. Výhodou bylo, že nám pán poradil lepší že dvou variant, jak se dostat k oku. Zastavil nám nahoře na silnici a ukázal pěšinu, po které stačí sejít k vytouženému cíli. Nejprve jsme sešli k parkovišti, potom k taverně a až nakonec k Diovu oku.
Diovo oko
(Giola) je přírodní úkaz a největší atrakce ostrova Thassos.
Do díry ve skále se přelévá mořská voda a díky tomu vzniká
obrovská vana. Výhodou může být teplejší voda. Dnes je tu díky
horšímu počasí minimum lidí oproti tomu, kolik zde bývá v
sezóně. Prý až 200 lidí se zde dokáže slunit a koupat. My však
i v tomto počasí se zde chceme vykoupat. Už jen pro to místo.
Sotva se potom oblékneme, začne svítit slunko.
Zpět k silnici
jdeme druhou, delší cestou. Rovina to rozhodně nebyla. Zastávku
jsme našli asi sto metrů po silnici, ale zjistili, že bus jel před
deseti minutami. Ale my si nevzpomínáme, že bychom nějaký
potkali, takže zde počkáme. Třeba má zpoždění. Mezitím
zkoušíme opět stopa. Po dvaceti minutách přijíždí autobus a
my spokojeně nasedáme. „Doma“ jsme v půl sedmé a za hodinu je
tma.
Žádné komentáře:
Okomentovat