úterý 9. května 2017

Berounsko

Tak nám vyšly s Jankou krásné tři dny volna a tak jsme naleštili kola, vyndali brašny a začali se chystat na nedaleké Berounsko. Sice jsem tam byl už několikrát, ale ještě jsem neviděl vše. Například hrad Valdek, Svatého Jana pod Skalou či rozhlednu Zvonička. Teploty zůstávají mezi deseti a dvaceti stupni, takže volíme ubytování v penzionu. No jo, ale to by nesměly být hrnčířské trhy a tudíž ubytovací kapacity praskající ve švech. Nakonec se uvolnily místa v penzionu v Srbsku.

6.5. - Roztoky, Hudlice, Děd

Ráno startujeme z Kněževsi. V Rakovníku máme zahřívacích 10 km a jdeme nakoupit pár zásob. Dalších 15 km po CT č. 303 zvládáme za hodinku a z Roztok nás čeká první velký kopec. Ten je přerušen asi po 100 výškových metrech, kde si Janička vzpomíná, že kousek od silnice je pěkná vyhlídka na Berounku. Po čtvrt hodině hledání a jednom optání jsme romantické místo našli. Říká se mu Stříbrňák, ale v mapách ho nenajdete. Pod skálou je osada Višňová, nad ní vrch Amerika, za kterou je Velká Buková. Ta však vidět není. 
Cestou z vyhlídky potkáváme nejprve psa a potom klučíky, kteří ho hledají. Snad ho po naší radě najdou. My vystoupáme až do 500 m n.m., kde po chvíli narazíme na Leontýnský zámek. Ten však neslouží veřejnosti, nýbrž jako ústav sociální péče. Počasí už je dávno slunné a nás dále čeká Nový Jáchymov pod Krušnou horou. Klesli jsme o dost a nyní si zase zastoupáme. Východně objedeme Krušnou horu a už nás vítá rodná obec Josefa Jungmanna - Hudlice. Zde nás zajímá Hudlická skála, jež vytváří hezké panorama s obcí.

Pěkné počasí pokračuje a my se tedy můžeme pokochat krásným pohledem z vrcholu skály. Jako na dlani Krušná hora s rozhlednou Máminka, přímo pod námi Hudlice, dále Děd, Králův Dvůr, Vraní skála a v pozadí Brdy. Nádhera! 

Hudlickou skálu tvoří hornina zvaná buližník a v jejím nitru je puklinová nekrasová jeskyně, jejíž délka je 19 m. Blízko vchodu do jeskyně, zpozorujete nepřirozeně zkroucené kmínky borovic, jak se navzájem ovíjí kolem sebe.

Ještě je před námi poslední cíl a tím je 492 m n.m. vysoký kopec Děd. Na ten vede nejsnazší cesta středem obce, údolím Libotického potoka a vískou Lísek. Po červené značce se nejede špatně. Pod samotným vrcholem vystřídáme barvu na zelenou, ale k rozhledně přijíždíme nakonec od západu, po neznačené cestě.
Pěkná cihlová rozhledna na Dědu je nejstarší na Berounsku. Před lety zarůstala stromy, ale dnes je část lesa vykáceno a tudíž je vidět i Beroun. Na sever je výhled rozsáhlejší. Východně je vidět obec Zdejcina a rozhledna Lhotka. 
Do Berouna padáme po modré značce, kolem kaple. Od ní je také pěkný výhled na město. Dnes jsou ve městě hrnčířské trhy a tedy je tu lidí požehnaně. Ale my s tím počítali, byl to vlastně jeden z důvodů, proč jsme tady. 
Když je po všem, jdeme navštívit našeho kamaráda v podniku zvaném Barevný bar. Nachází se po cestě z nádraží na náměstí a mají tam samé zdravé věci.
Nakonec už zbývá dojet posledních osm kilometrů do Srbska, kde máme ubytování. Ne leda jaké. Daleko za obcí, kam nevede ani silnice. Sice kolem jezdí vlak, ale prostředí to vykompenzuje dostatečně. Penzion je skromný, o dvou pokojích, z nichž jeden obydlujeme my a druhý je prázdný.

Trasa:
Kněževes - Rakovník - Roztoky - Stříbrňák, vyhl. - Leontýnský zámek - Nový Jáchymov - Hudlice - Děd - Beroun - Srbsko.
68 km, 865 m. př.


 Vyhlídka Stříbrňák


 Hudlická skála a výhled na jih

 Rozhledna Děd a výhled na sever
Výhled na Beroun od kaple


7.5. - Z Krasu do Brd



Dnes jsou v plánu cíle kolem Hořovic, kam si dojedeme na kole. Cyklostezka do Berouna podél řeky se jmenuje "Po stopách českých králů" a my po ní pojedeme až do Zdic. V Berouně se krátce stavujeme v IC a dále budeme kopírovat Litavku. Cyklostezka vede téměř po rovině. Občas se přejíždí silnice, občas po mostě, také povrch není jednotný, ale jinak je to zajímavá projížďka.
Ve Zdicích se napojujeme na CT č. 0007 a už se blížíme k první atrakci. Za silnicí č. 118 nakonec nepokračujeme do Stašova, ale zkratkou po polní cestě kolem skládky stoupáme ke Kočvárům. Tam už přijíždíme po asfaltce. Pak už zbývá klesnout po modré značce k vinařství Johanka, kde na nejvyšším místě postavili rozhlednu Zvonička. Po svačině se k ní vydáme. Stavba je dřevěná, menší a výhled není špatný. Na Točník, Křivoklátskou vrchovinu, Berounsko a na jihu vykukující Brdy. Na webu psali, že razítko rozhledny mají ve vinařství, jdeme se tedy zeptat. Kancelář připomínala hašiš doupě, vedoucí byl již poledne na mol a jeho kumpáni také byli rádi, že sedí. Moc se šéfikovi nechtělo dolů pro razítko, ale pod podmínkou sklenky vína by nám ho dal. To se zase nechtělo nám. Už jsem měl sto chutí se na něj vyprdnout a odjet, ale nakonec jsme si čtvrt skleničky dali. Ubránili jsme se i dalšímu přemlouvání a razítko nakonec dostali. V autě jsme viděli posledního člena party. Byl v něm roztažený jak kravský hnát a chrápal jak bizon.
Přes Praskolesy frčíme do Hořovic, kde mají ve městě pěkný zámek. Odsud nabíráme kurs Brdy, což znamená do kopce a ne malého. Do obce Hvozdec vystoupáme o 150 výškových metrů! Dále projedeme bývalým vojenským prostorem po lesní cestě, bohatou na kamení. Po rovině to zrovna také není.
Na zříceninu Valdek jsem se chtěl podívat už kdysi, ale vyšlo to až dnes. Poslední kopec z Neřežína a můžeme zamykat kola u stromu před hradem. Valdek stojí již v brdských lesích, na hranici bývalého vojenského prostoru. Přístupný byl vždy, protože k němu vede žlutá značka. Hradní zřícenina je zachovalá. Z jednoho otvoru je pěkný výhled na okolní lesy, moc hezké místo.
Od severu přichází mraky s trochou deště. Když přestává prcháme do nížiny. Po trase Neřežín, Mrtník sjíždíme do Komárova. Původní plán měníme a místo do Hořovic jedeme na vlak do Cerhovic. 

V Berouně se konečně podívám na Plzeňskou bránu a to jen díky hrnčířským trhům. Ještě předtím využijeme služeb cykloboxů ve Slapské ulici. Jinak je brána otevřena velice málo. Pouze středa a sobota. Nakonec jdeme na jídlo tam co včera a poté jdeme vyzvednout naše jednostopé miláčky. Ale chyba lávky, displej je potmě! Krásná práce! Voláme na číslo, uvedené na zařízení.
"Je mi líto, ale já s tím nemám nic společného, mě toto číslo dali v pátek. Já to na starosti nemám, musíte zavolat městskou policii."
Vytáčím 156.
"To měla na starost jedna firma, ale teď nevím, kdo to spravuje. Já se ale zeptám a zavolám vám."
Po deseti minutách čekání a spekulacích nám volá onen policista, že tam jede hlídka, otevřít nám boxy. No sláva. Kdybychom pospíchali na vlak, to by bylo nemilé. Popsali jsme kola, ukázali občanky, absolvovali focení byciklů a konečně jsme mohli vyjet. Ještě si musíme odšlapat 8 km na základnu. Tím však dnešek ještě nekončí.
Domácího se ptáme, kudy se jde na vyhlídku s křížem, o níž nám říkal včera. Ze dvou variant jsme vybrali tu kratší, protože bylo po sedmé hodině. Cestou, spíše necestou, jsme stoupali prudkým svahem přímo nad naším penzionem. Kamení, křoví, ale i větší stromy. O ty se dobře opíralo. Když už jsme vylezli nahoru, zjistili jsme, že jsme na jiné skále, ta vytoužená byla ještě o kus výše. Naštěstí se na ni dalo dostat přes malé sedýlko. Nahoře nás čekal krásný výhled na Berounku, Český kras a Křivoklátskou vrchovinu. Byli jsme zde sami a bylo nám krásně. Škoda, že nemůžeme zůstat déle, slunce se blíží.k západu a cesta zpět je nejistá. Z toho jsem měl menší obavy. Zpět stejným svahem moc jít nešlo. Zkusíme to tedy dnem údolí, které vede k penzionu. Na začátku lesíku jsme našli slušnou cestu. Až jsem byl překvapen, jak snadno se jde. No a najednou jsme viděli střechu naší základny. Do areálu jsme se dostali přes kompost, ale to nás vůbec netrápilo. Byli jsme rádi, že jsme se za světla dostali "domu." Ještě jsme dokonce stihli stolní tenis, čili pinčes.


Trasa:
Srbsko - Beroun - Zdice - Kočvary - Zvonička, rozhl. - Praskolesy - Hořovice - Hvozdec - Neřežín - Valdek, zříc. - Komárov - Cerhenice; Beroun - Srbsko.

61 km, 665 m. př. 



 Rozhledna Zvonička a výhled na západ
 Zámek Hořovice

 Valdek

 Plzeňská brána s výhledem na město


Vyhlídka nad Srbskem
8.5. - Milý Svatý Jeníčku...

I v pondělí vstáváme do slunečného rána. Dnes se chceme podívat na dva vodopády a do Svatého Jana pod Skálou. První cíl nás čeká po kilometru jízdy. Zamykáme kola u stromu, poblíž hradla Korno a jdeme proti proudu potoka v Císařské rokli za stejnojmenným vodopádem. Míjíme pěkné chatky, z nichž některé vypadají opuštěné. Po pěti minutách se cesta zvedá. Vyšlapaná cestička přechází z jednoho břehu na druhý a v úseku, kdy se opět zmírňuje stéká ze skály vodopád. Spíš to však vypadá, že kape. Málem to nezachytil ani náš foťák. Vodopád je vysoký cca 2 metry.
Druhý vodopád, který je v plánu je na druhém břehu Berounky, hlouběji ve vnitrozemí. K Bubovickému vodopádu vede ze Srbska sjízdná žlutá značka, na níž navazuje červená. Zaráží mě vyschlý potok, podél kterého jedeme. Logicky by vodopád měl být na něm. Trempové u blízké chaty nám naše obavy potvrzují. Vodopád je vyschlý. Jelikož jsem ještě žádný takový neviděl a je to blízko, jdeme se přesto podívat. Cestou potkáváme dost lidí. To bude asi tím, že cesta vede do Svatého Jana pod Skalou.
Tam se nyní chystáme i my. Nebe se mezitím zatáhlo a na webu zjišťuji, že má dokonce pršet. I přesto stoupáme směrem do Hostimi. Než do této obce v údolí Loděnice stačíme klesnout, začíná pršet. Odbočku do Svatého Jana (1 km) postřehnu, ale pro nás je priorita schovat se na zastávku. Za pět minut je po dešti a my pokračujeme v trase. Jedu napřed, pořád po hlavní. Nejprve je mi divné, že jedeme do kopce. Když jedeme dlouho, nadávám, že kilometr už jsme museli ujet. Když vidíme Tetín, Janka konstatuje, že jedeme špatně! Věděla, že máme jet v Hostimi doprava, ale myslela, že vím o jiné cestě. Teď už nemělo cenu ji říkat, že se měla ozvat, že i já se můžu splést. Čas a blížící mraky potvrdili, že návštěva Svatého Jana pod Skalou se odkládá na neurčito. A to jsem se těšil, že se tam konečně podívám.
V Berouně jdeme tentokrát do jiného podniku. Po deseti minutách začíná slušně pršet. Ono to přece jen bylo k něčemu dobré. Poslední co stojí za zmínku byla naštvanost návštěvníka onoho podniku. Přišli do plné restaurace, tak jsme se nabídli, že už odcházíme, že si můžou sednout sem. Číšníci na to reagovala tím, že po nás musí nejprve uklidit stůl.
"Pojď, jdeme jinam. Člověk tu chce nechat přes dvě stovky a oni tohle!"
Má pravdu předsedo, dalo se to vyřešit lépe.
Jedním z mála kloudných spojů mezi Berounem a Lounami, před druhou hodinou, odjíždíme domů.


Trasa:
Srbsko - Bubovické vodopády - Srbsko - Hostim - Beroun.
19 km, 235 m. př. 



 Vodopád v Císařské rokli

 Císařská rokle
Srbsko ze silnice do Hostimi

Žádné komentáře:

Okomentovat