Sedloňův blog: Mallorská cykloparáda (4/6)

Podruhé se vezeme směr Manacor a dnes bude v plánu severovýchodní část Mallorcy, kde vybíhá do moře poloostrov zvaný Llevant, podle pohoří táhnoucího se podél východního pobřeží. Naše parta se opět ztenčila o jednoho člena. Míra zůstal na baráku, protože na něj něco leze, ale bohužel, ženská to není. V plánu je město Artà, Capdebera a kostelík Ermita de Betlem. Uvidíme, co vše z toho a pro koho bude reálné. Zadek zjistil, že bolení ho neušetří od dřiny na kole a tudíž přestal bolet.

Nakonec vystupujeme už v Petře, abychom se projeli také jinudy. Jen si odskočíme do města vyfotit kostel Església de San Pere. Ten se začal stavět v gotickém stylu ve 14. století na místě bývalého jednoduchého kostelíku. Dokončen byl až o tři století později. Kostel je viditelný z dalekého okolí.

Pokračujeme po silniči č. 3330 na severovýchod. Houpavou jízdou se blížíme k llevantským horám, město Artà vidět není, to bude naším záchytným bodem. Vzpomněl jsem si, že jsem chtěl také vylézt na nejvyšší kopec tohoto pohoří, který je nevysoký. Přeřazuji na své tempo a trochu šlapu do pedálů. Kluci by jistě na ,,Fredu“ určitě nechtěli. Bůhví, zda budou chtít vůbec na ten kostelík.

Křižovatka se silnicí č. 12 je v 10 m n.m. Znamená to, že do Arty to bude ještě bolet. Je třeba vyjet na Coll de Morell ve 200 m n.m. a pak se nechat chvíli snést do Arty. Tam přijíždím po 12. hodině a na jednom malém náměstíčku svačím.

Při odjezdu píši Pavlovi, že jedu do hor. Oni jsou však teprve dole u křižovatky. Město s hradem si nechám na potom, nyní uháním do srdce Serra de Llevant. No, vlastně pomalu se přibližuji, protože opět jedu do kopce. Nejprve zdolám nejvyšší kopec těchto hor a kostelík si dám poté. Otevírají se přede mnou opět krásné scenérie dokreslené modrým nebem.

Ve 200 m n.m. odbočuji doprava a po kilometru přijedu k hranici přírodního parku Llevant. Dále se smí pouze pěšky či na kole. Cyklista jsem v areálu jediný, všichni si sem dojeli autem, tudíž musí šlapat pěšky. Po slušné šotolinové cestě vyjedu až do 350 m n.m., kde odbočuje pěší cesta na vrchol sa Talaia Freda, který se tyčí do 561 m n.m. přímo nade mnou. Výšlap o 200 metrů výše by měl být otázkou půl hodinky. Zamykám kolo u plotu, přehazuji foťák přes rameno a vyrážím.

Cesta je slušně značená a pěšina je zřetelně vyšlapaná. Jistým krokem ukrajuji metr po metru. Cestou potkávám pár německých turistů. Přede mnou ťape taky nějaký turista, na vrcholu budu mít tedy společnost. Jde o německého (jinou národnost jsem ani nečekal) chlapíka, ale nijak zvlášť se nebavíme, jdu si hačnout na skálu a kochat se pohledem do hluboké propasti pode mnou, ale i na severní pobřeží Mallorcy. Dnes je čistý vzduch a tudíž vyniká celé pohoří Tramuntana i poloostrovy Formentor a Victoria. Fouká celkem studený vítr, ale kochání je to hezké. Přecházím na jižní stranu a zde se můžu těšit na vlnitou krajinou Llevant, ke které patří i Sant Salvador, střední rovinatou částí, kde vládne Puig de Randa, a na východě dokonce vystupuje z moře ostrov Menorca. To už se kochám sám, protože chlápek odešel.

Serra de Llevant je pohoří ve východní části Mallorcy. Jde o členitý terén, který se v nejvyšších partiích pohybuje kolem 500 m n.m. Vládcem je hora sa Talaia Freda (561 m), patřící do podskupiny Serra Artana. Dále se dělí pohoří na podskupiny Serra de Calicant, vysočina Manacor-Felanitx s dominujícím Sant Salvadorem, a další individuální vyvýšeniny, které se ale zdají být prostorově odděleny. Hranici s rovinou Es Pla tvoří na severu údolí potoka Torrente de na Borges a jižněji města Felanitx a Cas Concos des Cavaller. Llevantské hory se skládají z druhohorních vápenců, dolomitu a částečně opuky.

Téměř na celé ploše podskupiny Serra Artana byl vládou Baleárských ostrovů v roce 2001 vyhlášen přírodní park Parc Natural de la Peninsula de Levante. Jeho 21,5 ha zabírá tři čtvrtiny pevnina a zbytek moře. Do parku platí zákaz vjezdu motorových vozidel. U silnice od Arty je parkoviště. Pěší či cykloturisté poté vstoupí dvěma branami do přírodního parku.

Ani se mi odsud nechce, ale další zážitky čekají ve frontě, jedeme tedy dále. Ani mi nebude vadit, když už mi nezbyde čas na město Capdebera. Klesám zpět do 200 m n.m., abych opět vyjel do 350 m n.m., ale tentokrát po asfaltu. Mířím ke kostelu Ermita de Betlem, který je schovaný hluboko v horách. I sem jezdí spousta ,,polykačů kilometrů.“ To jsou zase scenérie, libuji si. Po zdolání nejvyššího místa silnice, mě ale dobrá nálada opouští. Ke kostelu musím klesnout zpět o sto výškových metrů. Podle mapy to mělo být pouze 50! Nedá se nic dělat, musím se s tím poprat.

Ermita de Betlem je celkem zapomenuté místo a výhledy nenabízí. Z toho jsem také trochu zklamán a tímto se stává prvním místem, které nestojí za to. Ermita de Betlem je malá odlehlá poustevnička založená roku 1805. její součástí je kostel se skromnou výbavou. Za výhledy vede pěšina na vrchol kopce, pod nímž poustevna stojí. Na to jsem však již neměl chuť. Když jsem si vyšlápl zpět ztracené metry, dal jsem si chvíli odpočinek v trávě. Uspávalo mě bzučení dronu, kterého si tu někdo pouštěl.

Zpět v Artě jsem před půl pátou a jízdu do Capdebery si operativně ruším. Prohlédnu si hrad a město, poté se vydám na vlak do Manacoru, jedoucí před půl sedmou. Když hrad, znamená to kopec.

Hrad Sant Salvador d´Artà vznikl ve 13. století na základech arabské pevnosti. Jeho nádvoří je ideálním místem pro odpočinek a hradby pro výhled do okolí. Jako na dlani je celé město a nejvyšší partie Pohoří Llevant. Barokní poutní kostel v areálu je vyzdoben obrazy, které představují mimo jiné sv. Antonína, Utrpení Ramóna Llulla a jiné. V hradní restauraci si poručuji mé oblíbené latté macchiato, ale pozdě si všímám, že už nemají nic k němu. Kupuji si tedy aspoň zmrzlinu v kornoutu.

Ve městě Artá žije kolem 7500 obyvatel. Poprvé bylo zmíněna v roce 1232 pod názvem Yartân, později byla zapsána jako Jartan nebo Jertan. Původ jména je odvozen z ,,Gertan,“ což je arabské slovo pro zahradu. Na náměstí Plaça d'Espanya bylo založeno v roce 1927 skupinou vědců z města regionální muzeum, obsahující artefakty ze soukromých sbírek. Železničné trať z Manacoru sem byla přivedena roku 1921 a vydržela zde do roku 1977. Nyní je na jejím náspu cyklostezka.

Je 17:15 a je nejvyšší čas vyrazit na 20 km dlouhou cestu do Manacoru na vlak. Po zmíněné cyklostezce nepojedu, protože by to bylo pro mě zdržení. Kupodivu se mi jelo dobře a na vlak jsem měl ještě slušnou rezervu. Dnes se ke mně nikdo z mé party nepřipojil, přitom Mára s Lukym byli na nádraží ve čtvrt na sedm, ale bohužel jsme se ve vestibulu minuli a oni se ještě zdrželi v hospodě.

Té Capdebery je škoda, ale třeba to vyjde příště. Největší zážitek byl pro mě zdolání vrcholu sa Talaia Freda, i přesto, že jde o nevysoký kopec.

Trasa:

Petra – na Borges – Artá – pod vrchol la Talaia Freda – Ermita de Betlem – Artá – San Lorenc - Manacor.

76 km, 1146 m. př.