Sedloňův blog: Mallorská cykloparáda (1/6)

Baleáry po pěti letech

Jediný Vojta vstal o hodinu dříve, než bylo třeba. Jím přeřízený budík mu stejně zvonil už ve 3:30. Tuto noc se totiž měnil čas, ale jelikož jsme byli ve dvou pokojích, nás se to nedotklo.

V 5:25 odjíždíme za 400 fórintů od vlakového nádraží na letiště. To je velice skromné, je totiž bývalým vojenským. Prý odsud létá pět letadel denně, takže opravdu se nedá splést. Také nebylo těžké vybrat sem samé krásky do služeb letiště. Byli jsme zde jedni z prvních, ale nakonec se letadlo zaplnilo téměř kompletně. Za tu cenu aby také ne. Já s Vojtou jsme netrvali na určitém místě a tak jsme seděli daleko od ostatních, na konci letadla. Naši trojku doplňovala sympatická mladice ze Szolnoku, letící na Malorku za prací. Trojkou jsem měl na mysli půl jedné řady, ne onu oblíbenou švédskou. Ona by ani v tomto malém letadle nešla provádět. Švédku jsme nakonec potkali při čekání na autobus před letištěm. Let trval dvě a půl hodiny a probíhal kolem severních břehů Itálie. Nalevo jsme jednu chvíli měli Korsiku.

Ušetřené kroky z Debrecínu jsme si schovali na cestu letištní halou v Palmě. No to byla dálka! I bágly už tam kroužily jak hladový orel nad mršinou. Zastávku autobusu jsme našli celkem snadno, takže jsme mohli v pohodě odjet v 11 hodin do Incy, kde bude naše základna. Ta je také první zastávkou na trase autobusu.

Na ubytování jménem Lemon tree house jdeme asi 15 minut. Je to pravý opak včerejška. Špičkově vybavený byt o třech pokojích, kuchyni, dvorku i bazénu. Chválíme paní Carmen, která je majitelkou.

Inca je třetí největší město Malorky s 32 000 obyvateli. Dlouho měla punc nevzhledného průmyslového města. Již v 15. století přilákala tolik ševců, že se stala centrem vzkvétajícího obuvnického průmyslu. To platí i dnes, sídlí zde firma Camper´s. V centru města najdeme kamenný kostel Santa Maria la Major, který oplývá mnoha gotickými prvky.

Jsme tedy tu a zítra nám začíná cykloturistické dobrodružství na největším z Baleárských ostrovů, pro mě a Pavla již druhé. V šesti dnech očekáváme hezké počasí a velké zážitky. Dnes si na to snad dostatečně odpočineme. Jen to počasí dnes docela zlobí. Chtěli jsme grilovat, ale bohužel nebe zaplakalo, čili budeme to muset odložit. Snad se zítra bude usmívat sluníčko.

Alcúdia a její poloostrov

V pondělí je apríl a my vstáváme do zataženého, ale teplého rána. Napjatě očekáváme devátou hodinu, kdy nám mají přivézt kola. Pavel si psal s majitelem naposledy před měsíci a od té doby nic, malinko jsem nedůvěřivý. V Ince totiž žádná půjčovna kol není, tak jsme si sehnali v Camposu s dovozem na náš barák. V 9:30 přestávám věřit o dost míň, ale zkusíme tam zavolat. Chlápek už je na cestě, ale uvízl za Palmou v zácpě. Asi nepovažoval za nutné nám dát vědět. Možná také ,,piano“ styl jako v Itálii a podobných zemích. Za hodinu zvoní zvonek (i takovou vymoženost máme k dispozici), což znamená, že akce se povedla. Za to, že mám kolo s nosičem, chasníkovi prominu, že přijel pozdě. Jsem nadšen. Vzal jsem si totiž preventivně ,,arsenalské“ zadní brašny. Odpružení se bude hodit do terénu. Za půjčení kola na šest dní platíme 80 euro na hlavu, k tomu si rozpočítáme 45 euro za přívoz a odvoz.

Naše první cyklotrasa povede na Poloostrov Alcúdia a my ji začneme jízdou vlakem. Ten nám jede po 12. hodině a my v něm strávíme 20 minut. Za to zaplatíme cenu 1,80 euro i s kolem. Ušetřili jsme 14 km na kole, ale jen kvůli tomu, že vyjíždíme pozdě. Oproti minulé návštěvě Mallorcy před pěti lety jedeme elektrickou soupravou.

Vystupujeme s Pavlem v nám známém městě Sa Pobla. Do města Alcúdia, kde stejnojmenný poloostrov začíná, pojedeme přes středisko Platja de Muro. Jedeme sice proti mírnému větru, ale po absolutní rovině. Cesta nám odsýpá hezky. Ono i na těch kolech se jede velice lehce. Máme sice skoro všichni stejnou velikost, ale na každého je jiný pohled. Pavel na kole sedí jako vosa na bonbóně, Vojta jako zapadlý vlastenec, a to má jediný velikost S, Lukáš je oblečen, jako když jede přes náves do jednoty, Marek jako metalák jedoucí na koncert, jen Míra na tom vypadá ladně. Mimo jiné projíždíme kolem přírodního parku De s´Albufera, což je pásmo mokřadů, které poskytuje přístřeší mnoha druhům ptáků. Dá se navštívit pěšky nebo na kole.

V Alcúdii navštěvujeme Římské město (Ciutat romana de Pollentia) na jižním konci města. Překvapivě s námi nejde Vojta, odborník na archeologii. Podezříváme ho, že nechce dávat nicotné vstupné 4 euro, on však tvrdí, že římská města zná. To nám však nesnižuje radost z prohlídky. Ta nám trvá zhruba půl hodiny. Pomalu se začíná zlepšovat počasí.

Osada Pollentia byla založena roku 123 př. n. l. jako strategické místo mezi zátokami Alcúdia a Pollença. Později bylo hlavním městem ostrova. Artefakty byly objeveny v 17. století, ale archeologické práce byly zahájeny až v roce 1923. Toto staré římské město je nejúplnějším a nejvýznamnějším archeologickým nalezištěm na Mallorce. Za cenu 4 eura jsou k dispozici tři části areálu. La Portella, Fórum a Řecké divadlo. To je nejmenší ze všech dvaceti amfiteátrů, které se ve Španělsku zachovaly.

Centrum Alcúdie obepínají městské hradby s cimbuřím. Ty jsou sice novodobě rekonstruovány, ale domy ze 16. až 18. století jsou původní. Součástí hradem je barokní kostel sv. Jakuba, v němž se nachází muzeum náboženství. Na východní části hradeb najdeme bránu Porta del Moll, která byla jedním ze vstupů do města ve středověku. Je zachovaná v perfektním stavu. Radnice je ze 17. století.

Posouváme se do vsi Mal Pas, odkud se budeme vlnit poloostrovem Alcúdia (Península Alcúdia), což je strmý a skalnatý výběžek. Jeho severní pobřeží lemuje venkovská silnice. My po ní pojedeme minimálně ke kostelu Ermita de la Victória. Cestou se otevírají výhledy na záliv Badía de Pollença a poloostrov Formentor. Přes poloostrov vede i pěší značená trasa přes nejvyšší kopce, převyšujících 400 m n.m.

Odbočka ke kostelu začíná v 80 m n.m. a čeká nás pouhých 70 výškových metrů. Těšili jsme se na restauraci, ale otevřené je pouze občerstvení a to za chvíli zavírá. Výhledy prostor před kostelem také nenabízí, za těmi musíme na nedaleké návrší.

Opevněný kostel Ermita de la Victória byl postaven v 17. století na ochranu primitivní, ale přesto uctívané sochy Panny Marie. Přesto byla dvakrát ukradena piráty a navrácena až za nemalé výkupné. V současné době slouží kostel i jako penzion.

Na samý konec výběžku však nemůžeme, protože v jeho prostoru sídlí armáda. To je docela škoda. Být to normální zákaz, asi bychom ho porušili, ale s vojáky radši nechceme nic mít. Jen je nám divné, že nám nikdo z protijedoucích cyklistů nic neřekl. Tomu se vyhnul Vojta, který jel napřed zpátky.

Ten měl dobře půl hodiny náskok, ale nacházíme ho už v Mal Pas v restauraci Cocodrilo. Jelikož tu mají koláče a sympatickou servírku, zůstávám tu s Vojtou. Ostatní jedou do Alcúdie do minipivovaru. Citronový zákusek prý pekla sama servírka. Okatá Katalánka, která umí dobré koláče, to je úžasná kombinace.

Je těžké najít chlapce ve městě, kvůli Pavlově špatné navigaci, ale nakonec se shledáváme. Teď nás čeká pouze jízda zpět do Sa Pobly na vlak. Nejedeme ale stejnou cestou. Platja de Muro objíždíme po hlavní a až na severní hranici s´Albufery se napojujeme na silnici, po níž jsme jeli sem. Poslední dojíždím já s Lukášem, ale já proto, že mi je jedno, zda vlak stihnu. Mám ještě chuť dojet si do Incy v sedle.

Po větru uháním po vedlejší silnici pod vsí Búger, kudy také vede koryto vyschlého potoka Torrent de Búger. Zde potkávám více běžců než aut. Silnička vede mezi stromy, čili je ideální pro jízdu v letních vedrech. Dojíždím kolem 19. hodiny a na tachometru mi svítí 63 km. Docela slušný počet na půl dne ježdění. Zítra by už mělo být slunečné počasí.

Trasa:

Sa Pobla – Platja de Muro – Alcúdia – Mal Pas – Ermita de la Victoria – Alcúdia – Sa Pobla – Son Catxo – Inca.

63,1 km, 529 m n.m.