Sedloňův blog: Mallorská cykloparáda (5/6)

Pod Puig Majorem

Před námi jsou poslední dva dny ježdění a to už opravdu pojedu do hor. Dnes si dám sólo trasu přes nejvýše položenou silnici na Mallorce a uvidíme, zda její obtížnost překoná tu včerejší. Záleží, zda se mi podaří vyjet pod vrchol Puig Majoru a zda pojedu přes Sóller, nebo si to zkrátím po turistické stezce. Variant je tedy dost, mohu vyrazit.

Je po deváté hodině, na nebi ani mráček, ale teploměr je teprv na deseti stupních. Incu opouštím směrem na obec Mancor de la Vall, na půli cesty však odbočuji do Selvy. Za ní ztratím pár desítek nabraných výškových metrů, ale zase se pokochám hezkým pohledem na obec Caimari schoulenou pod horami. Za ní už začíná devítikilometrové stoupání do krásné obce Lluc, kde jsme s Pavlem byli už před pěti lety. Nejprve stoupám lesem a opět mě míjejí rychlejší cyklisté na silničních kolech, což mě ale netrápí i přesto, že jsou mezi nimi i holky. Později les řídne a už se otevírají další úžasná panoramata. Toto se vám prostě neomrzí. Když jedu kolem 400 m n.m., otevře se pode mnou hluboké údolí toku Torrent de Comafreda a dále se rozprostírá nížina kolem Incy.

Přichází Coll de la Batalla v 580 m n.m., což znamená, že jsem v první metě dneška. Na tachometru 16 km a pode mnou úžasně položený Lluc. Stavět se zde ale nebudu, pokračuji k cílům, které čekají na mou první návštěvu. V lokalitě Escorca mám první svačinovou pauzu s úžasným výhledem do soutěsky Torrent de Pareis, na masiv hory Puig Roig i moře. Společnost mi dělá parta anglických důchodců, samozřejmě cyklistů.

Ze 650 m n.m. padám o sto metrů níže, z čehož nemám zrovna úsměv na rtech. Na křižovatce, kde je pěkný viadukt, odbočuje silnice do sedla Col dels Reis a dále padá do Sa Calobry, která je u moře. Tato silnice je brána jako nejhezčí sjezd na Mallorce, protože se projíždí desítkami serpentin. My už jsme to s Pavlem okusili minule. Dobrá zpráva je, že tam míří většina cyklistů. Ti ostatní včetně mě stoupají pod nejvyšší vrchol Mallorcy, Puig Major. Po kilometru přichází tunel a za ním čeká vodní hladina přehrady Embassament de Gorg Blau, ve výšce 610 m n.m. Krása, kterou už znám z Alp, ale tato krajina je už na první pohled jiná. Zrovna, když zde svačím, přijede autobus se zájezdem. Další nepříjemností je vítr, vanoucí studený a ještě ze směru, kterým pojedu.

Stoupám o dalších 100 metrů výše a přijíždím k další přehradě. Tato je menší a jmenuje se Embassament de Cúber. Absolutně bezkonkurenční je pohled od hráze na hladinu a nad ní tyčící se Puig Major. V podstatě jsem objel téměř celý masiv druhého nejvyššího vrcholu ostrova, Puig de Massanella (1364 m).

Nyní zvažuji dvě varianty. Buď si vyjedu pod Puig Major a poté se vrátím sem k hrázi a slušnou turistickou cestou se dostanu do údolí pod Alaró, nebo v případě zákazu jízdy na vrchol budu pokračovat do Sólleru. Rozuzlení padne za chvíli, protože odbočka na vrchol je nedaleko, v 830 m n.m.

No jo, to se dalo čekat. Už za odbočkou na vrchol Puig Majoru jsou dvoje vrata a tudíž zákaz vjezdu. Škoda, že obyčejný smrtelník nemůže vyjet aspoň kousek. Doufal jsem, že zákaz bude až v nejvyšších partiích. Pokračuji tedy do Sólleru, ale ještě předtím se stavuji u malé nádržky a fotím si vzdálený vrchol mohutné Massanelly. Přitom poslouchám čtyři ,,kolisty“ na horských kolech a po chvíli se ozvu: ,,slyším jezyk polski.“

,,Tak tak,“ říkají chlapci.

Je vidět, že také mají radost ze setkání s bratrem Slovanem. Ono v té záplavě Němců je každá jiná národnost příjemným zpestřením, vzhledem k tomu, že muslimové nebo cikáni na kole nejezdí. Za Llucem jsem dokonce potkal japonský pár. Borci přijeli ze Sólleru a pokračují bůhví kam. Já projíždím tunelem pod masivem Puig Majoru, nejvýše položeným bodem na mallorských silnicích. Na druhé straně tunelu mě čeká odpočinkové místo, kde se zdržuje spousta cyklistů. Bodejť ne, je odsud strhující pohled do nehorázné doliny, v níž se nachází město Sóller. Čeká mě ještě šílenější sjezd, než je slavná Sa Calobra. Z 950 m n.m. klesnu do pouhých 50! Nebude to sice taková serpentinová show, ale kotouče na brzdách dostanou hodně zabrat.

Dlouhý sjezd přerušuje občas nějaká pauza na focení mohutných hor nade mnou. Delší přestávka nastává ve 400 m n.m. na vyhlídce Mirador de ses Barques. Jde o upravenou vyhlídku z roku 1961 s výhledem na Port de Sóller a širé moře. Součástí je samozřejmě restaurace a autobusová zastávka. Ve 250 m n.m. odbočuji na Fornalutx. Prohlédnu si další zajímavou obec a ještě přijedu přímo do centra Sólleru. Při jeho průjezdu však pochybuji o správnosti svého rozhodnutí. Mraky lidí, točící se autobus a neukáznění motorkáři, kteří se málem srazili s policejním autem. Jinak atmosféra hezká, obzvlášť restaurace podél nakloněných ulic. No, jsem ale rád, že už jsem odsud pryč.

Jsou dvě odpoledne a přichází sóllerské deja vu. Po pěti letech jsem v tomto zajímavém městě. Usazuji se v kavárně v ulici Carrer de Cristofol Colom, hned vedle výhybky tramvajové tratě do přístavu Port de Sóller. Kafičko s ,,pišingrem“ na stole, nožky na židli, sluníčko na nebi, projíždějící tramvaj kolem, a to celkem třikrát. To je vám taková idylka.

Sóller je typické středomořské město na západním pobřeží Mallorcy. Díky vysokým horám je jako by odřízlý od zbytku ostrova. S hlavním městem ostrova je spojen silnicí č. 11, která prochází mýtným tunelem pod masivem Tramuntany. Železniční spojení zajišťuje historická dráha Ferrocarill de Sóller z roku 1911. Město bylo odjakživa cílem útoků pitátů, především maurských a alžírských. Proto se centrum přestěhovalo o několik kilometrů do vnitrozemí. Důležitá bitva proběhla v roce 1561, kdy obyvatelé Sólleru odrazili obléhání 1600 útočníků. Během 19. století se Sóller stal významným vývozcem oliv a citrusových plodů. V roce 1865 zasáhl citrusové háje smrtící mor. Vývoz klesl a mnoho lidí odešlo hledat štěstí do Francie nebo Jižní Ameriky. Ovocné farmy se postupně zotavovaly a získaly podporu, když vědci objevili přínosy vitaminu C pro lidské zdraví, což vyvolalo velký nový zájem o pomeranče a citrony. Po zavedení železnice začal Sóller obchodovat i se zbytkem Mallorcy. V centru se nachází náměstí Placa de la Constitució. Najdeme zde impozantní kostel Sant Bartomeu, který byl postaven ve 13. století. Ke konci 17. století byla přistavěna barokní stavba a modernistická fasáda se datuje do roku 1904. Středem náměstí projíždí populární Tramvía, navazující na trať z Palmy a končící v přístavu. Vozidla míjí návštěvníky kaváren o pár centimetrů.

Ještě se stavuji na náměstí, kde je slušný mumraj turistů i cyklistů. Každý se musí posilnit, protože ať jedete kamkoliv, je to do kopce. Mě čeká ten na průsmyk Coll de Sóller v 497 m n.m. Tuto cestu už znám z minula, vím do čeho jdu. Aby se mi lépe šlapalo, pouštím si do uší Queeny. Ve 200 m n.m. je sóllerský tunel, který řidičům o dost krátí jízdu na druhou stranu hor. Nás cyklisty čeká ještě 300 výškových metrů. Jede nás tu požehnaně, ale dva z nich se vymykají normálu. Asi jsem jim byl podezřelý, že zrovna mě oslovili a zeptali se mě, odkud jsem. Dále jsme už mluvili česky.

,,Já sem chtěl zařvat dycky Most, ale nebyl sem si jistej,“ praví jeden z nich. Přitom jsou z Liberce.

,,A to nevíš, že sem dvacet kiláků tam vocuť, ale jelikož sem chodil kolem Severky denně od babičky pro rohliky, takže já z toho vodvařenej nejsem,“ odpovídám.

Chvíli se ještě bavíme a potom chlapci zařadí o stupeň výše a ujíždějí. Také se neulejvám, protože se zatáhlo a tudíž ochladilo.

Na průsmyku Coll se Sóller neregistruji nic nového oproti minulé návštěvě. Oblékám si bundu a nechám se dnes naposledy chlácholit serpentinami. Z hlavní silnice odbočuji do Bunyoly, odkud pojedu zkratkou do městečka Santa Maria del Camí. Síly už sice nejsou, ale musím přidat, něco se žene. Nakonec mě to dostihlo asi tři kilometry před Santa Marií. To je docela smůla, ale ke konci výletu to tolik nevadí. Jen tak tak stihnu koupit lístek a nastoupit do přijíždějícího vlaku.

Nakonec šlo o nejvýživnější trasu tohoto týdne, ale jak to tak občas bývá, nejhezčí na zážitky a scenérie. Dnes to byl jisto jistě strop, co se týče náročnosti trasy, zítra mě už nic horšího nečeká, aspoň tedy doufám.

Trasa:

Inca – Selva – Lluc – Sóller – Bunyola – Santa Maria del Camí.

79 km, 1520 m. př.

Selva

Cestou do Llucu

Puig Tomir

Soutěska Torrent de Pareis

Puig Major

Přehrada Gorg Blau

Přehrada Cúber

Přehrada Cúber a Puig Major

Sollér z Coll des Puig

Cesta do Solléru

Fornalutx

Sollér

Coll de Sollér

Kolem Tomiru

Puig Tomir je nejvýchodnější tisícovkou Tramuntany. Dnes si ji prohlédnu ze všech stran a možná si na ni i vylezu. Na poslední trasu této dovolené vyrážím opět sám. Naposledy použiji k přesunu vlak. S ním pojedu do Sa Pobly, odkud si dám po rovince jízdu do Pollençy a poté opět horskou trasu do Llucu. Na závěr si sjedu to, co jsem si včera na začátku trasy vystoupal.

Ze Sa Pobly do Pollençy je to nenáročných 12 km mírně zvlněným terénem. Přemýšlel jsem o výšlapu na Puig de Maria, ale takovéto ,,puigy“ jsem tu nějaké navštívil, kdežto tisícovku ještě žádnou, pošetřím se na Tomir. I za Pollençou jedu ještě po nakloněné rovině, údolí se svírá čím dál víc a já se nořím pod hory Tramuntany. Po pěti kilometrech se začala silnice zvedat a točit do serpentin. Celou dobu mám Tomir před sebou, on je už poslední možností, abych si mohl připsat výstup na nějakou malorskou tisícovku, Puig Tomir. Uvidíme, zda se mi to podaří.

Ve výšce 210 m n.m. přichází odpočinek v podobě skalní vyhlídky. Nachází se v lokalitě la Volta Grossa u jedné serpentiny. Usedám na skalku a rozbaluji svačinu. Polykači kilometrů kolem mě projíždějí jeden za druhým, podívat se jde jen jeden.

Jakmile se přehoupnu přes Coll de Femenia, rázem se mění počasí ale i výhledy. Těm dominuje Puig Roig, převyšující tisíc metrovou hranici jen o tři metry. Co se týče počasí, zatáhlo se a trochu poprchává. Naštěstí to netrvá dlouho. Přijíždím k odbočce pod Puig Tomir. Brzy se dozvím rozluštění hádanky.

U rozcestí Font des Pedregaret je rozhodnuto, na horu se nejde. Píší zde, že výstup trvá pět hodin, což se mi ale moc nezdá. Nicméně pokoušet to nebudu, protože v šest hodin musíme vrátit kola.

,,Kdyby zejtra bylo hezky, moch bych sem dojet busem a vylézt sem,“ říkám si.

Sjíždím do městečka Lluc, které je známým díky klášternímu komplexu.

Lluc je nejvýznamnější poutní místo na Malorce. Nachází se na severozápadě ostrova asi 35 kilometrů od města Sollér. Leží v horském údolí obklopeném horami pohoří Serra de Tramuntana ve výšce 525 m n. m. Římané toto místo pojmenovali Lucus, čili „posvátný les“. Pověst říká, že asi ve 13. století, zde mezi kamením arabský či maurský pasáček jménem Lluc našel v zemi zahrabanou sošku černé Madony. Odnesl ji ke knězi do kostela do města Escorca, ale soška se do rána ztratila. Malý Lluc ji pak znovu našel na původním místě. Když se to ještě třikrát zopakovalo, byla na místě nálezu postavena poustevna či malý kostelík, do kterého přijížděli první poutníci. Jelikož počet poutníků rychle rostl, nechal zde král Jakub I. na přelomu 16. a 17. století postavit obrovský klášterní komplex. Na skále nad ním se tyčí kříž, k němuž vede cesta a od něhož je úchvatný výhled na klášter a blízké okolí. Tento komplex Monasteri de Lluc sestává ze zahrady a několika budov, především bývalých obydlí mnichů. Součástí jsou také dvě barové restaurace a velký obchod se suvenýry. V postranním křídle se nachází malé muzeum s exponáty z období asi tří staletí. V kostele každý den kromě prázdnin vystupuje chlapecký chór z klášterní pěvecké školy. Kvůli jejich modrobílému oblečení se jim říká Blavets.

Nyní přichází zákusek. Tentokrát v podobě sjezdu do Caimari. Jelikož mám ještě čas, dám si prodlouženou přes Mancor de la Val. Tam vede pohodová cesta o délce 3 km. I ve městečku vládne pohodička. Nikde nikdo, jen pár místních štěbetá na ulici, nebo sedí před kavárnou. Nad Mancorem stojí kostel sv. Lucie, ale k němu už se drápat nebudu.

Zbývají mi poslední kilometry po Malorce, ze severozápadu přijíždím do Incy a na barák trefim už i bez mapy. Ne, že bych jel úplně jistě, ale tak nějak podle orientace jsem trefil. Na základně jsem v 16 hodin, ale kupodivu nejsem poslední. Tři kusy se ještě někde flákaj. V 17 hodin slyším zvonek, ale překvapivě to nejsou kluci… Vlastně jsou, ale z půjčovny. Mají ještě zajížďku do Pollency, proto tu byli tak brzy. Domlouváme se s nimi, že přijedou na sedmou hodinu. Hošani dorazili téměř na původní čas.

Teprve dnes jsme šli ochutnat točené pivo do nedalekého podniku, který ale už v 9 zavírá. Chlápek nás nakonec nechal skoro do deseti hodin, to u nás by se nestalo. Zítra si to ale určitě nezopakujeme, zavírá už v 15 hodin.

Trasa:

Manacor – Pollenca – Lluc – Caimari – Mancor – Inca.

60 km, 943 m. př.