Budínské vrchy najdeme u bývalého maďarského města Budín. Po spojení s Peští je dnes znám pod názvem Budapešť. Toto krasové a dolomitové pohoří, maďarsky zvané Budai-hegység, má rozlohu 100 km². Nejvyšší vrchol je Nagy-Kopasz s 559 m n.m. V oblasti se nachází na 150 jeskyní, z nichž nejdelší je dlouhá přes 13 km. My jsme si sem naplánovali pětikilometrový okruh, při němž navštívíme tři rozhledny. Pojali jsme to jako předvoj cyklodovolené na Mallorce, kam odlétáme z Debrecínu.
Nejdříve se však vrátím na začátek. Sešli jsme se v pátek večer na pražském hlavním nádraží. Na to, že jedeme na cykloakci na Baleáry, vypadáme spíše jako parta lazarů. Mě bolí v krku, Pavel (vedoucí akce) je taky nakřáplý, Míra Úlovec je v závěrečné fázi chřipky a Vojtu, kterého vidím dnes prvně, zlobí koleno. Mára Waska a Luky Kroupa, též zvaný Dědek, jsou zbylí dva členové šestičlenné grupy.
Před desátou se z lazarů stávají šproty, které se musejí naštosovat do šestimístného lehátkového kupé. Jako první s Vojtou zabíráme horní pozice a zanedlouho ležíme. Japonkám vedle se musí spát bláhově ale nám dvěma dlouhánům moc ne.
Nakonec jsem se vyspal celkem dobře, už po šesté hodině jsem vzhůru. Vedle už kupé zeje prázdnotou, proto se část party přesouvá tam. V půl deváté vystupujeme na nádraží Budapest-keleti a na krátký pochoďák vyrazíme jen ve čtyřech. Míra s Vojtou pojedou napřed do Debrecínu a my čtyři jdeme uložit krosny do úschovny. Čtyři kusy se nám vejdou do jedné skříně a poté míříme do pokladny BKK. Jde o zkratku budapešťské městské dopravy. Tam kupujeme celodenní jízdenku pro pět lidí za 3300 HUF. To byla pro nás nejlepší varianta. Hned atakujeme metro a třemi prostředky se dostáváme na konečnou stanici Zugliget, Libegö. Po metru, tramvaji a autobusu nyní použijeme lanovku na vrchol János-hégy. Ptám se chlapce, obsluhujícího lanovku, zda nám platí zakoupená jízdenka i tady. Ten si není jistý a posílá mě k pultu s občerstvením. Tam mi kupodivu přesvědčivě sdělují, že jízdenka zde neplatí. Kupujeme si tedy za tisíc ,,hufů“ každý jednosměrnou. Lanovka překonává převýšení 300 metrů a jízda trvá zhruba deset minut.
Vrchol János-hégy se zvedá do 527 m n.m. a na něm stojí krásná kamenná rozhledna. Ta je naším prvním cílem. Jmenuje se Erzsébet kilátó, v překladu Janova hora, je vysoká 23,5 metrů. Návštěvníky přitahovala už od 19. století. V roce 1882 nechala královna Alžběta na vrchol vystavět několik cest a o tři roky později vznikl nápad na výstavbu rozhledny. Hlavním iniciátorem stavby byla Maďarská turistická asociace a stavět se začalo v roce 1908. Slavnostní otevření proběhlo v září 1910 a pojmenována byla právě po královně Alžbětě. Stavba má šest vyhlídkových plošin. V prvním patře se nachází výstava o historii vrcholu a rozhledny. Na nejvyšší vyhlídkový ochoz vede celkem 100 schodů. V přízemí je kavárna s terasou. Na Janovu horu vede pohodlná silnice.
Výhled z této půvabné stavby je kruhový a daleký. Vidět je celé pohoří Budínské vrchy. Jako na dlani je Budapešť (obr.), kterou protíná řeka Dunaj . Kdo si chce vychutnat dokonalý pohled na hlavní město Maďarska, ať vyrazí na rozhlednu odpoledne, kdy je slunce v zádech. Za dobré viditelnosti je vidět i nejvyšší pohoří země, Mátra.
Unikáme až přílišnému turistickému ruchu a po červené značce scházíme do lokality Szépjuhászné, což je asi oblíbená křižovatka turistických tras. Je tu restaurace a zastávka tzv. Dětské železnice (Gyerekvasút). Jde o úzkorozchodnou trať na východním okraji Budapešti, obsluhovanou výhradně dětmi mezi 10 a 14 lety. Dlouhá je 11,2 km a její rozchod je 760 mm. Provoz zajišťuje společnost MÁV. Tato ojedinělá atrakce byla vybudována v letech 1948 – 50 maďarskými mládežníky. Do roku 1990 nesla dráha název Pionýrská železnice. Děti mají na starosti vše od řízení vlakového provozu přes vypravování vlaků až po kontrolu jízdních dokladů. Na trati je jediný tunel, postavený pro větší vzrušení z jízdy. Jeho délka je 198 metrů.
Sto výškových metrů odsud je druhá rozhledna naší trasy. Vede k ní žlutá značka. I sem se šinou početné skupiny milovníků jara, procházek, sluníčka a zřejmě i rozhleden. Jdeme po cestě, která je sjízdná na trekovém kole. Tentokrát u rozhledny není takové zázemí jako u předešlé. Chybí zde dokonce i obyčejné lavice a stůl, což je škoda.
Nagy-Hárs-hégy je 454 m n.m. vysoký kopec v pohoří Budínské hory. Na jeho vrcholu stojí dřevěná rozhledna. Není ale první stavbou zde, její předchůdkyně tu stála do osmdesátých let 20. století, kdy spadla kvůli špatné údržbě. Současná stavba je zde od roku 1989 a tentokrát dostala kamennou podezdívku. Vyhlídkový ochoz chrání šindelová střecha. Jméno Kaán-Károly-kilátó získala po lesním inženýrovi a státním tajemníkovi, který se zasloužil o rozvoj lesnictví v regionu. Na věži měl i pamětní desku, ale kvůli vandalismu byla časem odstraněna. Z ochozu je kruhový výhled na Budínské hory, Budapešť a maďarskou nížinu. Při dobré viditelnosti lze zahlédnout i pohoří Mátra na severu země.
Nagy-Hárs-hégy a výhled na sever
Nyní už budeme jenom klesat. Konkrétně k nejníže položené rozhledně našeho výletu. Když přicházíme k sympatické dřevěné věži, žasneme nad její jednoduchostí a zároveň krásou. U této stavby platí, že co je malé, to je hezké.
Rozhledna Makovecz-kilátó stojí v 362 m n.m. na vrcholu jménem Kis-Hárs-hégy. Jde o kulatou, asi 5 metrů vysokou dřevěnou stavbu z roku 1977, postavenou Lesním státním podnikem. Neudržovaná rozhledna ale chátrala a v roce 2006 musela být zavřena. O dva roky později byla však obnovena. Pojmenována byla podle maďarského architekta Imreho Makovcze. Originálním způsobem jsou vytvořeny schody. Stavitelé na sebe vyskládali 30 železničních pražců do tvaru vějíře a tím zároveň dali pevný základ rozhledně. Na vrcholu však zbylo místo pouze pro malý ochoz. O dost se vylepšil výhled na Budapešť. Slunce se více stočilo k západu a jsme k ní o nějaký ,,stometr“ blíže.
Makovecz-kilátó a výhled na jih
Na zastávce autobusu jsme za 15 minut, ale ten nám ujíždí o pár minut. Scházíme tedy na tramvaj. Abychom stihli spěšný vlak do Debrecínu, počítáme každou minutu. Půl minuty nám chybělo na metro a těch dalších pět minut už znamená, že nám vlak ujíždí. Přesouváme se na nádraží Nyugati, které je o hodně hezčí, než Keleti. Nachází se v hezké historické budově. I zde nám ujíždí vlak o chvíli a to už je fakt smůla. Naštěstí je teprv před třetí odpolední a vlaků do Debrecínu jezdí dost. Jdeme si k pokladně koupit místenky. Perspektivně vypadající mladice však neoplývá angličtinou a při pohledu na naše fip jízdenky nás posílá do mezinárodní pokladny. Tam logicky nejdeme, protože vlak je vnitrostátní. Zřejmě neví, k čemu ty naše jízdenky jsou. Jdeme k vedlejšímu okénku.
,,Do you speak english?“ Ptám se.
,,No,“ odpoví mladík
,,Sprechen sie deutsch?“
Taky nic.
,,Slovensky?“
Také špatně. A tudíž mu Pavel dal přečíst z mobilu text v překladači, kde bylo, že chceme čtyři místenky do rodného města debrecínky. Zřejmě to bylo přeloženo dobře, chlapec se hned chopil klávesnice a dal se do práce.
,,Ty vole, necpi mu furt tu fipku, když jí k tomu nepotřebujem,“ odbydu Pavla.
Už jsme docela vzteklí oba, ale nakonec se vše podařilo, mohli jsme vyrazit ke stánkům s občerstvením. Zde jsem se prvně přesvědčil, jaké to je, dorozumívat se rukama a nohama, když jsem si poroučel karbanátek s hranolky na tácek a štrůdl s makovcem do jednoho sáčku.
,,Že to ten Pavel dává, když neumí žbleptnout cizí řečí. Přitom tolik cestuje,“ říkám si.
V 15:23 opouštíme Budapešť a necelé tři hodiny pojedeme do Debrecínu. Ve druhém největším městě Maďarska jsme před šestou hodinou a čeká nás 15 minut chůze na ubytování. Tam už nás naši dva kolegové, které si musíme nakonec zavolat do recepce kvůli malému nedorozumění se servírkou. Měl jsem za to, že personál, který má svoje zařízení u booking.com, musí umět anglicky. To byla však sranda oproti tomu, co nás čekalo o patro výš. Z pokojíku nás přecházel zrak a ze sociálního zařízení i chuť. To je snad nejhorší ubytování od doby, co jsem byl v Národním domě ve Svitavách a to už je nějaký pátek. Do třetice už večer netekla teplá voda, takže sprchování bylo velmi skromné. Na to jedno přespání to stačí, ale týden bych tu nebydlel. A to má tento penzion prý kladné recenze, tak to se někdy podívám.
Žádné komentáře:
Okomentovat