3.7.
Otevíráme
oči v sedm hodin, kdy už je déle po dešti a počasí tomu
odpovídající. Zatažené nebe, kouřící kopce, prostě ze stanu
se moc nechce. Když balíme mokrý stan, na moment přeci jen slunko
vykoukne, že jako bychom s ním mohli počítat. My s ním počítáme
dvojnásob, jelikož dnes nás čekají hory a v nich je počasí
nejdůležitější faktor. První bod programu bude snídaně a
nabíjení v Tiefencastelu. Postupně jsme si zvykli na slušné
zázemí švýcarských nádraží. Bylo kde se umýt, nabrat pitnou
vodu i dobíjet.
Když
se konečně vydáme na cestu, počasí se rapidně zlepšilo a to je
skvělá zpráva. Stoupáme z 850 m n.m., a když necháme za sebou
obec Alvaneu objeví se před námi železniční most. Ano, je to
on, který se objevuje všude, když se píše o Rhétské dráze.
Nejprve se mi nechtělo odbočovat a zajet si tak, ale ve výsledku
jsem byl rád, že jsme pod Landwasser viadukt jeli. Vše o této
trati se dozvíte na informačních tabulích. Koukám do jízdního
řádu a za patnáct minut pojede vlak. Tak to bude foto se vším
všudy. Vlaky nakonec projeli dva, každý jedním směrem. Pěkná
podívaná na vlak, který přejede vysoký most a zmizí v tunelu.
Už se těším až budeme v tom vlaku sedět my.
Za
Filisurem začíná už nemilosrdné stoupání na průsmyk, tak jak
to už znám. Serpentiny, silnice nad srázem, burácející řeka.
Dnes konkrétně Albula. V Bergünu už jsme ve 1300 m n.m. a začíná
pravý horský svět. Preda je poslední vsí před průsmykem.
Zasněžené vrcholy se začínají přibližovat, nádhera! Už i
Jaňula zapomněla na tu cestu tunelem a užívá si to. Když
nežasneme nad horami tak pro změnu nad staviteli této horské
železnice. Ta spleť kolejí, mostů a k tomu silnic je úctyhodná.
Další kdo žasne jsou cyklisté Engadinského Radmaratonu, když je
Janka přejíždí. Občas se zdrží focením a pak mě vždy
dojede. Je to fajn, když se můžu soustředit na šlapání a
odfotí to někdo jiný. Ale jistě, že se také pokochám. Jeden ze
závodníků měl asi v půli kopce nějaký problém s nohami, tak
jsme mu nabídli pomoc, ale asi je statečný či to nic nebylo,
pokračoval dále.
Lai
dá Palpuogna se jmenuje krásné horské jezero už ve výšce kolem
2000 m n.m. Zde už mi docházejí síly, což je buď únavou či
řidším vzduchem. Tím, že to přichází náhle bych si tipnul
druhou variantu. Poslední metry jsou pro mě těžké, a dnes hlavní
fotografka byla taky ráda, že jí vydržela baterka.
Kolem
čtvrté hodiny jsme zdolali náš první společný průsmyk a ani
jedno ze zmiňovaných paliv teď nebudeme dlouho potřebovat.
Albulapass leží ve výšce 2315 m n.m. a stojí tu menší hospic.
Jdeme se podívat po suvenýrech a poté se kochat. Frmol je tu
přiměřený. Počasí se čím dál více zlepšovalo a tak si to
užíváme za polojasného počasí. Bundy jsme si oblékli, ale
čepice a rukavice zůstali v brašnách.
Průsmyk
opouštíme s větrem v zádech, nejprve po delší rovince. Klesat
začneme asi až po kilometru. Dlouhé klesání si neužijeme, pouze
600 výškových metrů. Po zasloužených serpentinách se objeví
údolí řeky Inn, kam máme namířeno. La Punt Chamues je obec
přímo pod námi a po chvíli se údolí rozevře více i s okolními
štíty. Ty pokrývá sníh celoročně a vpravo registruji horskou
skupinu Berninagruppe se stejnojmenným vrcholem, jenž je
nejvýhodnější čtyřtisícovkou Alp. Zatím ji ale
nepoznám.
Brzdíme
u řeky Inn, která pramení nedaleko nad Malojapassem a v Pasově
ústí do Dunaje. S touto řekou jsem se již seznámil loni v červnu
při akci na Stelvio. Nás teď ale zajímá, kde si dáme něco k
jídlu a kde dobijeme baterii elektrokola. Vítězí hospůdka u
nádraží v Beveru. Poroučíme si polévku, která je výborná a
zase tolik nestojí, jak bychom čekali. Dorazíme se ještě
nanukem.
První
úkol večera jsme splnili, teď čeká druhý. Sehnat flek na spaní.
Jedeme dál po trase, ale daleko nedojedeme. U Samedanu je zajímavý
lesík, tak ho jdeme okouknout. Nakonec místo oba schvalujeme a po
ušlapání vysoké trávy stojí stan za chvíli. Místo pro mytí
také netrvalo dlouho sehnat. Poslouží k tomu jezírko nedaleko.
Vlezu tam po kolena a víc si netroufám. Za okamžik mi tuhnou nohy!
Ono holt v 1700 m n.m. už není o co stát. Nakonec jsme to nějak
zvládli a usínali s blaženým pocitem dobytí dvoutisícového
průsmyku. Na to, že byla sobota tam takový mumraj zase nebyl a
motorkáři také nešíleli. Zvláštnost byla, že prvně jsem
registroval minimum německých motorek. Převažovali místní. Asi
i na ně je tu drahota.
Trasa:
Tiefencastel - Surava - Landwasser viadukt - Filisur - Albulapass - La Punt Chamnes -Bever - Samedan.
61 km, 1516 m. př., 2315 m n.m.
Žádné komentáře:
Okomentovat