5.7.
Druhé
ráno u jezera bylo hezčí, než první. U Bodensee nás probudilo
auto majitele kiosku, ale zde pouze ptáci. Klidná hladina
poschiavského jezera a nad ní vrcholky Alp, jenž některé pokrývá
sníh, je jistě idyličtější ráno. Vše toto je zalito ranním
sluncem. Přál bych vám to vidět. Snídat budeme u jezera v
Miralagu. Pitná voda tentokrát není na zastávce, ale v parčíku
o kus vedle.
První
atrakcí dneška je viadukt v Brusiu. Trať se tu točí spirálovitě
a pro oko diváka je to pěkná podívaná. Na jeden vlak jsme si tu
počkali a mít jednou tolik vozů podjede sám sebe. Tudy pozítří
také pojedeme.
Už
jsme klesli o 1500 výškových metrů a ještě stále nejsme u
konce. Z nynějších 800 metrů nám zbývá do italského Tirana
ještě 400. Cestou do něj potkáváme ještě pár míst, kde vlak
jede vedle silnice, nebo rovnou po ní jako tramvaj. Campocologno je
poslední obcí ve Švýcarsku a za ní vjíždíme do Itálie! Ta je
naší pátou zemí na naší cestě.
V
Tiranu také projíždí vlak skrz náměstí a za chvíli skončí
jízdu na nedalekém nádraží, kam míříme i my. Potřebujeme
totiž pár informací. Mimo jiné se dozvídáme, že jízdenka k
jezeru Como stojí 12 EUR i s kolem, což je pro nás dobrá cena.
Rozhodujeme se tedy, že pojedeme do Colica na kolech a zpět
společností Trennord. Italské dráhy už zde neprovozují žádné
vlaky.
Čeká
nás cesta údolím Valtelina dlouhá 70 kilometrů. Protéká jím
řeka Adda a u Colica ústí do jezera Como, kde bude i naše
konečná. Údolí začíná v Bormiu, pod průsmykem Stelvio. Po
pěti kilometrech brzdíme v Bianzone u pizzerie, kde se najíme a
odpočineme. Oproti Švýcarsku je to zde balzám pro peněženku.
Pizza stojí kolem šesti EUR. Než však začneme s jídlem, sedají
si k nám dva Němci – motorkáři. Jeden z nich vyndavá cigarety.
„Please no smoking, we´ll eating. Thank you, i´m sorry.“ Po
Jančině prosbě se nejprve chlápci odeberou k vedlejšímu stolu a
po chvíli dokonce odjíždějí. Po jídle ještě odpočíváme v
křesílkách a také opět dobíjíme. Zakončíme to zmrzlinovým
krémem.
Jsem
zvědav, jak bude cesta utíkat. Jisté je, že pojedeme z kopce. Na
cestě klesneme o posledních 200 metrů. I proto jsme se rozhodli
pro cestu zpět vlakem. Cyklostezka není jednotvárná, ale i přesto
by se nám nechtělo pozítří tou samou cestou zpět. Chvíli
jedeme po asfaltu, chvíli po šotolině. Chvíli lesem, chvíli
otevřenou krajinou. Chvíli vedle řeky, chvíli vedle silnice. Po
cestě je dost odpočívadel a u většiny se dá dobrat pitná voda.
Asi třikrát jsme nedávali pozor a sjeli z cyklostezky. V Sondriu
jsme skončili skoro až v centru města. Cestu nám také
spestřovali vesnice a okolní vysoké hory. V jejich svazích jsme
také registrovali vesničky.
Za
Morbegnem se zatáhlo a blížící se přeháňka na sebe nenechala
dlouho čekat. Nejprve v dáli osvětlovalo podešťové slunce hory
někde nad jezerem Como a u Delebia jsme museli zůstat v tunelu a
počkat až přejde déšť. Za tu dobu se kolem prohnali asi tři
cyklisté. Copak jim je to jedno, když se pak doma převléknou.
Ještě než dokapou poslední kapky, pozorujeme duhu ve směru
fronty, čili směr Tirano.
Do
Colica nám chybělo pět kilometrů. Ve městě jsou při nejhorším
tři kempy, tak uvidíme. Ještě, než však vjedeme do města, kus
od cyklostezky jsme objevili pěkné místo, krásné místo!
Nenápadná písečná plážička. Sice neudržovaná, ale my si jí
hned vybrali pro nocleh. Nejprve postavíme stan a než přijedeme z
večeře tak uschne. Ani se moc nebojíme ho tu nechat.
U
nádraží se ptáme mladíka na otevřený obchod. Po osmé hodině
prý žádný už otevřený není. To samé nám tvrdí důchodci
před vinárnou. Tak si dáme holt podruhé dnes pizzu, v jednou
podniku na hlavní ulici.
K
našemu stanu přijíždíme už skoro za tmy a za komářích ataků
si dáváme nejlepší koupel dovolené. Díky nadmořské výšce
200 m n.m. je i logické, že voda bude nejteplejší. Jezero Como
stále svírají hory i městečka. Za tmy se všechny hezky
rozsvítí. V noci se zvedl celkem silný vítr, ale jinak jsme spali
dobře.
Miralago - Brusio - Tirano - Bianzone - Sondrio - Morbegno - Colico.
96 km, 160 m. př., 968 m n.m.
����
OdpovědětVymazat