Od ledovců k palmám 5/11: Z Engadinu do Poschiava

4.7.

Chladná bývají rána takovýchto výškách a výjimkou není ani Horní Engadin, jak je pojmenováno údolí Horního Innu. Janičce se moc z vyhřátého spacáku nechce, ale za chvilku už cítí sluneční paprsky na našem stanu. Pěknou podívanou je pro nás pohled na vrcholky hor, osvicené ranním sluncem.

Snídat jedeme opět na nádraží protože je to jistota zdroje vody. Tu nakonec mají v každé vsi. Je to jednoduché svést horskou bystřinu a prostřednictvím kašny mít pitnou vodu.

Svatý Mořic zatím vypouštíme a z Celeriny míříme rovnou k Pontresině zdolávat další průsmyk. To co jsme včera naklesali si dnes vystoupáme, takže nic hrozného. Za Celerinou najíždíme na cyklostezku, která nás dovede pouze do Pontresiny, dál musíme po běžné silnici. Ale dnes je pondělí, takže by provoz nemusel být tak hrozný. Chvíli se aspoň svezeme po šotolinové cyklostezce, ne zrovna po rovině. Pontresina je také fotogenické město. Jedna z hor v pozadí je Mouttas Muragl, kam vás doveze pozemní lanovka.

V Pontresině projíždíme městem a tak se můžeme pokochat soutěskou pod silnicí do centra. Za městem zase padá ze skály mohutný vodopád. Ten bude k vidění i v Morteratschi, kam odbočujeme z hlavní silnice a kilometr si zajíždíme. Tip mám od Pavla Klicpery, jenž zde byl před týdnem. Morteratsch je také zajímavý tím, že se zde naposledy zakroutí Rhétská dráha, než v poklidu klesne do St. Moritze. Odsud je také východisko turistických tras na Morteratschský ledovec. Nám stačí bohatě meruňky, vodopád a pohled na Piz Berninu, kterou už poznáváme. Měří 4048 m a právě v jejím svahu je onen ledovec. Vodopád padá odkudsi z hor a vlévá se do Berniny. Ano, i řeka proudící údolím se tak jmenuje.

Stoupáme serpentinami do dvoutisícové výšky a více vyniká Morteratschský ledovec. Dále kopírujeme železniční trať, kde často potkáváme vlak. Vyjíždíme do části Švýcarska, kde vládne italština, takže něco pro mě.

Další zastávkou je lanovka na Diavolezzu. Původně jsem chtěl vyjet na kolech k jezeru v 2500 m n.m., ale jako vždy jsem měl velké oči. Pak jsem nápad přetransformoval na výjezd lanovkou na vrchol Diavolezzy. To by se Janině líbilo, ale ne za 33 fr. Na celodenní výlet bych to dal, ale jen tak nahoru a dolů ne. Aspoň se kocháme při svačině. Lanovka vede i na protější kopec, Piz Lagalb.

Ještě cítím nohy ze včera a tak poslední desítky metrů na Berninapass tlačím očima. Ani jsem v tom fofru nepostřehl, že Janča jede pořád naboso. Nejprve míjíme Černé jezero, do kterého stéká pramen Berniny. Větší je ovšem Bílé jezero, Lago Bianco, které už je v průsmyku a je zdrojem jiného toku, mířícího do údolí Poschiavo. U jezera je zastávka a hospic. Obojí nazvané Ospizio Bernina. Samotný průsmyk je o kus výše. Tam se vydáme hned, co zkontrolujeme mladíka, který se přiřítil nahoru a záhy vlezl do ledového jezera. Přežil to, tak můžeme vyjet.

Berninapass, italsky Passo dell Bernina je o 15 metrů vyšší, než včerejší Albula ale o stejný počet procent horší. Respektive, víc se nám líbilo na Albule. Zde je ale samozřejmě také krásně!

Ve 2330 metrech je už chladněji, čili se opět oblékáme. Kochání nám trochu kazí nízké mraky, zakrývající okolní hory a záběr autobus, jenž zastavil v průsmyku a vůbec nepůsobí romanticky. Po chvíli však odjíždí. Ještě společné foto a můžeme jet také.

Chvíli nepojedeme podél trati, ta si vede svou cestou. My teď budeme počítat serpentiny až do Poschiava. Z 2330 metrů celkem klesneme do 400, kde údolí uzavírá italské Tirano. Tam ale bude ještě dlouhá cesta. Pod křižovatkou na Livigno se terén trochu narovná a my si odpočineme se zmrzlinou v ruce a s nohami nahoře. Relaxujeme u jednoho penzionu v křesílkách vedle potoka. Popsal bych je jako proutěné polootevřené kabinky s polštářem a dekou s výhledem na hory.

Za dalších pár kilometrů se otevře pohled do hlubokého údolí a městečko, které se podle něj jmenuje. Poschiavo vypadá jako město ze stavebnice a my už se vidíme, jak jím za desítky minut projedeme. Zde opět vidíme vlak, který houká v protějším svahu.

První nás vítá San Carlo, které přímo sousedí s Poschiavem. V něm samotném je další zajímavost na této trati. Vlak projíždí náměstíčkem, kolem kostela a poté těsně vedle silnice. My jsme si tento moment nenechali ujít a pořizujeme jízdní fotku.

Dnes jsme chtěli dojet k jezeru Poschiavo, což se právě stalo. Vypadá to, že tentokrát to nebude lehké sehnat nějaké místo pro stan. Jezero zabírá téměř celý prostor v údolí. Jedeme po silnici a na druhém břehu se rýsuje nějaký plac. Objedeme jezero před Miralago a jdeme se tam podívat. Z blízka už nevypadá plac tak dobře ale nakonec se nám nabízí terasovitá louka hned vedle. Neváháme a bereme. Z cesty je sem sice z jednoho směru vidět, ale běžci či chodci nás maximálně jen pozdraví.

Následuje další večerní očista v jezeře. Už je o něco teplejší, než včerejší, ale stejně tam vydržím tak půl minuty. Místo bych zařadil mezi nejhezčí nocoviště, sevřené alpskými štíty s kulisou jezera. Už jsem se lekl, že po měsíci budou koncertovat divočáci, ale bylo to jen připomenutí, že i zde lze na ně narazit. Ještě stále jsem žil v domění, že to je divoké prase. O tom srnci jsem se dozvěděl později.

Trasa:
Samedan - Celerina - Pontresina - Morteratsch - Berninapass - Poschiavo - Miralago.
55 km, 650 m. př.,