Sedloňův blog: Island (10/13)

17.7. - Vodopádové perly Islandu

Pozdní usnutí znamená pozdní vstávání, což je dneska škoda, protože je po delší době polojasno. Snídat jdeme do nedaleké kuchyňky kde je spousta nádobí, ale žádné erární. O tom se přesvědčuji, když už se chystám na pánvi smažit vajíčka, ale chlápek, co s námi sdílí kuchyňku, se o ní hlásí jako majitel. Omlouvám se mu a chci mu ji vrátit, ale velkoryse mě nechá dokončit snídani. Se svou partnerkou přijeli Berlingem, kde mají neskutečně věcí, včetně matrací na spaní.

Vyjíždíme v poledne za prvním cílem dneška, jímž je nejvyšší islandský vodopád Glymur. Znamená to objet masiv Þóreyjartunguru po silnicích č. 518 a 520. Za sebou necháváme Husafell i okolní hory s ledovcem Eirísjökullem. Silnice 520 sice není asfaltová, ale nejede se po ní špatně. Útěchou za absenci asfaltu (přitom na 518 byl) jsou nám pohledy na jezero Skorradalsvatn a masiv Skarđsheiđi. Jediný Mára se nejen nemůže kochat, ale musí po této silnici řídit. Ale on měl své tři fotbaly.

Od Hvalfjörduru odbočuje ke Glymuru ze silnice č. 1 prašná cesta končící na parkovišti. Od něj vede k vodopádu turistická stezka dlouhá 4 km. Obouváme pohory a jdeme trochu protáhnout nohy. První 2 km ubíhají v pohodě. Před námi se objevují i jiné vodopády. V islandské krajině kde často prší, padá voda z kdejaké skály.

Procházíme jeskyní a záhy přichází zlatý hřeb treku. Kus za jeskyní vede trasa pres řeku Botsná. Ne však přes most, ale přímo vodou. Islanďané si nedělali násilí s nějakou lávkou, napnuli přes řeku lano, položili kládu a turisté starejte se. Nebo je to tím, že jim lávku bere často velká voda.

Bára si na tuto akci netroufá, takže i Marek je z kola venku. Janče se moc nechce, ale když vidí, že se hodlám zouvat, jde do toho také. Holt nejvyšší vodopád Islandu je nějaký cíl. Taky jsem neměl radost ze zouvání bot, ale pro nohy to byl nakonec balzám. Dále vede cesta nekompromisně do kopce. Stoupá se pomocí lana, přechází se potok (tentokrát suchou nohou) a strž pod námi se více a více zvětšuje.

Vodopád Glymur má 198 metrů a my se dostáváme téměř do jeho výšky. Ze dvou různých vyhlídek jsou na něj úžasné pohledy. Nejvíce si vodopád užívají rackové, kroužící neúnavně kolem. Když vysvitne sluníčko, je dokonce vidět duha, tvořící se tříštící vodou o skály. Kromě hlavního vodopádu padají další tři v těsné blízkosti.

Cesta pokračuje nad vodopád, kde se přebrodí říčka a druhou stranou se dá sejít dolů. To my však již absolvovat nebudeme, vracíme se stejnou cestou, což znamená opět se brodit přes vodu. Ani tentokrát jsme nezaváhali. Po dvou hodinách pochoďáku přicházíme zpět k autu a dozvídáme se, že i naši kámoši nakonec vodopád viděli z oné druhé strany, kudy se přichází. To jsme rádi, že nikdo nebyl ošizen o tuto atrakci.

S Jankou jsme navrhli jako přídavek vodopád Bruárfoss, který nám ukazoval druhý den Němec, jehož jsme potkali. Mělo by to být do Sellfossu stejně daleko jako původní cestou. Prochází to u všech členů posádky, čili nezbývá než vyjet. Objíždíme východně Esju, severně jezero Þingvallatn. Panoramata kazí občasný déšť.

Vodopád Bruárfoss není snadné najít i když máme mapy, "gépéesky" a podobné věci. Autem jsme přijeli do jakési chatové osady, auto zaparkovali u cesty a dále musíme pěšky. Potkáváme skupinu Japonců, kteří vodopád také hledají. Menší háček je v tom, že musíme přelézt plůtek, tak aby na nás někdo nevyběhl, že mu lezeme na pozemek. Trochu klidu nám dodávají dva mladíci, vracející se od Bruárfossu. K němu nakonec dojdeme pomocí aplikace mapy.cz a rozcestníku, který jsme viděli níže u cesty.

Bruárfoss je nejmodřejší vodopád, který jsme tu viděli. Jeho krásu tvoří voda protékající mezi kamínky a podkovovitý tvar. Tu idylku si vychutnáváme dobře deset minut, ale Japončíci nikde. Potkáme je při zpáteční cestě. Holt nemají mapy.cz, tak jsme je předběhli. Za nimi jde další chlápek s foťákem. Nečekaně frekventované místo.

Cestou do Sellfossu, na jedné zpevněné cestě, vidíme samoprodej rajčat. Nejsou sice tolik zralá, ale 300 ISK za kilový pytlík je lákavá cena. Za chvíli si je vezeme v autě. Toto se nám poštěstilo ojediněle.

Sellfossu se nakonec vyhneme a po silnici č. 1 jedeme na jih, konkrétně do Hamragarðaru. Tam je kemp, kde se na dvě noci utáboříme. Jenže to nebude tak snadné, jedeme do destě. Škoda, že ani vydařený dnešek nebude bez kapek. Copak může mít člověk radost z toho, že bude usínat za šumu Gljuárfossu?

Denně potkáváme dost cyklistů, i sólistů. Všichni mají můj obdiv, protože nyní vím, že Island je jedna z nejhorších zemí na cykloturistiku. Nezdravě častý déšť, vítr a zima mě utvrdily v tom, že zde na kole rozhodně jezdit nebudu, a to jsem nějaký cykloturista. Na jeden den si půjčit kolo, objet si trasu a pak ho vrátit, to třeba jo. Ale nic víc.

Když se déšť zmírní na krápání, je ten pravý čas postavit stan. Poté se odebereme do hlavní budovy, kde Marek s Bárou vaří večeři. Je tu doslova hlava na hlavě. Příčiny jsou dvě: plný kemp a špatné počasí. S Jančou tu vydržíme do té doby, než někdo připálí vajíčka, poté jdeme večeřet do auta. Tím končí dnešní zajímavý den, kdy jsme navštívili perly mezi vodopády. Škoda, že končí uplakaně. V suchu stanu a teple spacáku to ale není tak špatné.