18.7. - Pod největší ledovec Evropy
Déšť vydržel bubnovat celou noc a nepřestává ani ráno. Tím si u mě Island definitivně kazí reputaci. Šestý den déšť, to už je silný kafe. Také mi už začíná být jedno, co ještě vše uvidíme, hlavně to tu nějak doklepat. Nevím, kdy naposledy jsem se tolik těšil domů. Janka je na tom podobně.
Sedět na zadku ale nehodláme, v dešti už tuplem ne. Odjíždíme tedy do národního parku Skaftafell. Tam najdeme největší ledovec Evropy - Vatnajökull - a také doufám lepší počasí, je to totiž 200 km, čili šance tu je.
Cestou míjíme pěkné skalní útvary jižního pobřeží, jenže z focení stále nic není. Přejíždíme i dost ledovcových řek, ty mají neskutečný průtok a i tak je koryto ještě o dost širší. To zřejmě kvůli jarnímu tání, nebo když nastane sopečná erupce pod ledovcem. To roztaje naráz neskutečné množství ledu a to nechtějte vidět, co se potom z hor valí za masu vody. Poslední tato událost spláchla osmi kilometrový úsek silnice č. 1.
V posledním úseku už jedeme po rovině a tudíž je z dálky vidět ledovec. Stavíme, že si ho vyfotíme, ale síla větru je šílená. Ani dveře od auta jsem málem neotevřel. Jance se daří o ten vítr opřít, jak jsme to viděli jednou na přednášce. Podstatně hůř jsou na tom cyklisté, které potkáváme za chvíli. Tlačí proti tomu větru kola i s plnými brašnami. Kluci, jak já s vámi soucítím. Island na kole prostě nikdy. K tomu jestě lítá vzduchem písek. Připomíná to pouštní bouři.
Projíždíme kolem epicentra NP Skaftafell, kde je aut jak v německém bazaru. Naším cílem je vodopád Svartifoss, čili jedeme ještě o kus dál. Z parkoviště tam vede 1,5 km dlouhá stezka. Počasí je zlaté. Je sice zataženo, ale zde je za krásné počasí považovano vše kromě deště.
Výstup ke Svartifossu začíná po asfaltce a prvním zastavením je jiný vodopád - Hagrailfoss. Pak už se jde po cestě, do mírného kopce. Cestou se otevírají vyhledy na ledovec, ale i vzdálenější okolí. To je tady jediná jistota, když neprší. Díky větru a čistému vzduchu jsou daleké výhledy. Cesta ke Svartifossu zabrala něco kolem půl hodiny času.
Další známý a krásný vodopád - Svartifoss (Černý vodopád) - je charakteristický čedičovými varhanami, z nichž vodopád padá. Je typickým příkladem pravého vodopádu, padá totiž bez dotyku stěny. Výška je 20 metrů.
Po tříkilometrové procházce přejíždíme k návštěvnickému centru, kde chceme poobědvat. S Markem rozbalujeme vařič před autem, ale holky našly pěkný flek v závětří a pod střechou, přestěhujeme se tedy tam. Strávime zde hodinu u pozdního oběda o páté. Vedle nás vaří Číňané čínskou polévku.
Nabíráme zpáteční směr, kde jsme po cestě měli v plánu čtyři atrakce. Ty ale nestihneme. Jednak kvůli počasí ba i času. Postupně musíme oželet Kirkjubæjarklaustur (vodopád Systrafoss), Dyrholæy (nejjižnější pevninský bod Islandu) a přejeme si jen takovou maličkost. Aspoň chvíli kdyby ve Skógaru nepršelo. Nestalo se tak a tudíž musíme k vodopádu Skógafoss v pláštěnkách. Tuto atrakci jsme si už nechtěli nechat ujít. Mohutný vodopád se řítí ze skály vysoké 60 metrů přímo na hladinu řeky Skógá. Při dnešním větru to ještě znásobuje sílu deště.
Přijíždíme do kempu, kde už 24 hodin v kuse prší. Jsme zvědaví na naše stany. Jdu to zkontrolovat a mohu konstatovat, že náš stan přečkal zatím největší zatěžkávací zkoušku na jedničku. Jenom trochu oklepu stan a jdu zpět do auta. To Markův stan dopadl hůře. Až tak, že se s Bárou rozhodli přespat v autě. To jsou docela stateční, když vezmu, že následující noc strávíme v letadle.
Povečeříme a přesuneme se do stanu, který dnes osiřel spolu s tím Markovým. Oproti včerejšku je kemp poloprázdný. Usínáme po 23. hodině a doufáme, že když stan vydržel 24 hodin bičování deště a větru, že vydrží ještě do rána. Hesovi to mysleli s tím spaním v autě vážně.
V okolí Skógaru
NP Skaftafell
Krutý islandský vítr
Magnúsarfoss
Svartifoss
Skógafoss
Žádné komentáře:
Okomentovat