Už
čtvrtý den není hezky a to se nám přestává líbit. Kovová obloha zatím
zadržuje dešťovou nadílku, uvidíme co vydrží. Balíme stany, protože
nastává přesun západněji. Nejdříve se ale vydáme kus na východ.
V
plánu je dvojice vodopádů - Dettifoss a Hagragillsfoss. Na parkovišti
už není skoro místo, ale to už víme, že tady se na počasí nehledí. Sotva
se vydáme na kilometrovou cestu, začíná pršet. My jsme se ale pro
jistotu vybavili pláštěnkami.
Na rozcestí před Dettifossem
spatřujeme ukazatel na Sellfoss. V tom mi svitne, že jsem tento vodopád v
mapě viděl. Půjdeme s Jankou nejprve k němu i přesto, že Hesovi už jsou
skoro u Dettifossu.
Vodopad Sellfoss má tvar podkovy, ale na
její vrchol se dostat nedá. Leda, že bych se brodil po pás ve vodě jako
jeden maník. Voda je pod námi, voda nad námi, ale ještě ji nemáme v
botách. Ani já, když jsem se zkoušel dostat co nejblíže k ohybu
vodopádu. Skoky po kamenech jsem se dostal o kus dále, ale daleko to
nešlo.
Na půli cesty k Dettifossu potkáváme Marka s Bárou.
Domlouváme se, že na Hagragillsfoss nepůjdeme. Dettifoss je podle
mnohých pramenů nejmohutnějším vodopádem Evropy. Masa vody padá do
hloubky 44 metrů a s pomocí větru stříká vodu vysoko nad kaňon.
Zvýrazňuje tak sílu deště, jenž je už dost vydatný.
Na
řece Jökulsá jsou cestou do Ásbyrgi jestě tři vodopády. Je podle nich
vyznačená 30 km dlouhá pěší trasa. Silnicí vedoucí stejným směrem bychom
chtěli jet do zmiňovaného města, ale stav vozovky je šílený. Vracíme se
tedy stejnou cestou do Reykjahlídu. Tam ještě naposledy využijeme
služeb kempu k osušení a vaření obědu.
Naposledy si
vychutnáme pohled z kempu na městečko a okolní hory. Reykjahlíd měl v
letech 1724 - 29 na mále. Při explozi Mývatnu se valily proudy lávy na
vesnici, ale nakonec se zastavily těsně před kostelem. Dodnes dává
rozpukaná láva pěknou kulisu Reykjahlídu.
Dále se přesuneme
do Husavíku, kde přespíme jednu noc. To ale není samozřejmě jediný
důvod. Cestou opět obdivujeme okolní hory, nejvíce masiv Kinnarfjöll. Ta
lehce přesahuje 1000 metrovou hranici.
V Husavíku jsme v 19
hodin a první naší činností bude návštěva obchodu. Naší pozornosti
nemůže uniknout krásný bílý kostel s červeným dřevem, postaven v roce
1907. Město čítá 2500 obyvatel, čili jde téměř o velkoměsto. Marek s
Bárou zde mají na zítra objednané velryby. Nás s Jaňulou tu nic extra
nečeká a tak dáváme za vděk tzv. "Horkým hrncům." Místo s názvem Hot
spot je kousek od kempu a dá se zde naložit do jedné ze dvou kádí o
rozdílných teplotách a za 300 ISK relaxovat. To je směšná cena na místní
poměry. Vegetí se nám dobře, obzvlášť s výhledem na moře. Společnost
nám dělají tři Slováci a tři Belgičané. Vydržíme tu krásnou hodinu a
půl.
Idylka skončila v kempu, kdyz jsem vlezl do sušárny a
nabíječka baterky do foťáku byla prázdná! Nemůžeme tomu uvěřit, že na
Islandu se něco někomu ztratilo. Nezbývá než se s touto situací vyrovnat
a nenechat nic na lehkou váhu. Naštěstí máme foťák ještě jeden. Naši
debatu zaslechli i naši krajané a také se podivili. Janča s Márou si
myslí své.
"Bůhví, jestli ti to nečorli oni a teď dělaj mrtvý brouky."
Nevím,
co si mám myslet. Možná na tom něco pravdy bude, když sondovali
informace o horkých hrncích a poté se bavili, že tam půjdou po půlnoci,
přitom jim říkáme, že mají do 23 hodin. Zřejmě "pražský vykukové."
Ani
dnes neusínáme před půlnocí a tudíž necháváme za sebou den, jehož
průběh zdál se poněkud nešťastný. Naděje ale umírá poslední a třeba se
baterka zítra objeví.
Vodopád Sellfoss
Vodopád Dettifoss
Horké hrnce
Žádné komentáře:
Okomentovat