Sedloňův blog: Island (4/13)

11.7. - Procházka snů Duhovými horami

Probouzíme se, když už je venku čilý ruch. Než Janička skočí do auta pro věci, připravuji snídani. Zapovídám se s českým párem, stanujícím vedle nás. Dozvěděl jsem se dost užitečných věcí. Tak jsem se do hovoru zabral, že jsem místo míchaných vajec udělal vločky. Chybička se vloudila, ale dala se napravit.
Na túru, na níž se těšíme dlouho, vyrážíme po 11 hodině. Začneme hned z ostra, protože jako první nás čeká výstup na Blahnúkur (943 m). Vzhledem k výšce Landmannalaugaru (592 m) to ale nebude takový drasťák. Zadarmo ale také ne. Tato "Modrá hora," jak se jmenuje v překladu, je vlastně vidět z kempu. Celá, od paty po vrchol. Je vidět i klikatící se cesta, po níž nyní půjdeme. Na český název Modrá hora nás přivedli Jedni Izraelci, kteří na ni také jdou a říkali jí "Blue mountain."Jak tak stoupáme vzhůru, otevírají se nové a nové (hezčí) pohledy na okolní barevné hory. Je to vážně úžasné, že někde na zemi může být takovýto přírodní jev a nejedná se o rostliny. Toto zbarvení způsobuje hornina s názvem ryolit. Je paradoxem, že cestou na vrchol potkáváme Číňana, v jehož zemi se takovéto hory také nacházejí. Je na něm trochu vidět, že je to turistický nováček. Ono je vůbec k podivu, že mu režim v jejich zemi umožnil vycestovat sem. Další paradox je, že Blahnúkur jako jediná hora je modrá (jak říká ostatně název), spíše šedá (myška).

Cestou na horu nás míjel jeden turista za druhým, někdy i za třetím, ale na vrcholu jsme sami. No to je idylčička. Na vrcholu je překvapivě železná výhledová růžice. Vidět je opravdu daleko. Zpaměti poznáváme akorát Heklu (1491 m) a blízkou horu Brennisteinsaldu (855 m), která je jen přes údolí a je nejlepší ukázkou barvitosti zdejších hor. Ve výhledech do dáli převažují zasněžené hory. Zde se ale se sněhem také setkáme.

Sestup jižním svahem je namáhavější, než jsme čekali, ale zvládáme ho. Sestupujeme na dno hlubokého údolí, prakticky mezi dva dominantní zdejší kopce. Samozřejmě, že tudy teče řeka, Brennisteisöldukvísl. Přes ní tu není most, čili budeme brodit. Toho se zhostila Janka, mě se sundavat boty nechtělo. Zvolil jsem tedy přeskakovací způsob. Nebylo to nejlehčí, ale bylo to suchou nohou. V době naší svačiny přišel k řece i onen Číňan a také zvolil způsob po kamenech. Většina lidí ho pozorovala a po úspěšném zdolání mu nezapomněli zatleskat.
Jít dále do hor, což chceme, znamená vystoupat ve svahu Brennisteinsaldy, kolem sirných výparů. Nad nimi jsme potkali dva bikery v místě, kde odbočuje cesta na Brennisteinsaldu, která je také turistickým tahákem. Bikery jsme viděli už zezdola, jak nesou kola na ramenou. Když je oslovíme, vyklubou se z nich Češi.
"Ono je to možná pěkný na pohled, nosit kola na rameni, ale jinak nic moc," odpovídá vyšší z nich na náš dotaz.
Zjišťujeme jejich trasu a ta je kupodivu stejná jako naše, a to není žádný med pěšky, natož na kole. Od řeky, ze 650 m n.m., se postupně vyšplháme až do 950 metrů. Že se otevírají další úžasné výhledy netřeba v této bezlesé krajině ani zmiňovat. Na bezejmenném rozcestí opustíme červenou značku (dálková trasa do Skógaru) a budeme odbočovat na východ, k hoře Skálli. Jdeme po hřebeni a připadáme si jako v Hrubém Jeseníku. Občas jdeme po hraně údolí a pod námi se zjeví sněhová jáma.
Na naší trase se dostáváme nad 1000 m n.m., konkrétně na vrcholu, který je bezejmenný, aspoň podle aplikace mapy.cz. Před chvílí vrchol zdolali naši krajané s koly na ramenou. Nevím, zda jim není kolo spíše přítěží. Nahoru to byl totiž pěkný stoupák po sněhovém poli. Poté následuje chůze po náhorní plošině k hoře Skálli, připomínající Říp. Tuto horu obcházíme severovýchodně a za ní nás čeká těžká překážka. Zbytky sněhu na severní straně nás zabrzdily v postupu vpřed. Nejprve jsme se divili dvěma turistům, proč obcházejí sníh horem, ale pak jsme to pochopili. Hluboký zmrzlý sníh, který úplně neroztál, tu vytvořil tvrdou kolmou stěnu. A to je tedy sakra oříšek. jsou v něm ale vyšlapané stopy, takže naděje tu je. Janča šla první a měla výhodu v tom, že měla rukavice. Mohla se tedy přidržovat sněhové stěny. Díky tomu to zvládla dobře. Odsud je vidět, že svah je pokrytý celý, tudíž voláme na turisty, že si stejně nepomohou, ať jdou radši za námi. Nyní se vydávám i já na nebezpečný úsek. Každou stopu si ještě dopředu prošlápnu. Uklouznutí by znamenalo dvoumetrovou jízdu po ledové hraně s dopadem na kamenitý svah. Uf, zvládl jsem to také. Dole pod námi vidíme opět bikery, odpočívají. Vrtá nám hlavou, jak zvládli oni tento úsek! Ještě počkáme až sejdou i kolegové. Ti mají hůlky, takže to mají o něco snažší. Vyklubali se z nich Holanďané.
Dole jsme ještě zastihli naše krajany a ti říkali, že je jiní Češi (naši sousedé z kempu) varovali, že je to nebezpečné, tak to objeli jinudy. Vůbec to nebyl zbabělý čin, jak si jeden z nich myslí.
Cestou do kempu musíme překonat ještě jeden skalnatý vrchol s pěkným výhledem a poté už definitivně klesáme a vychutnáváme si poslední výhledy na Duhové hory z výšky. Pohledy na Blahnúkur vůbec nejsou stereotyní, odsud má zase trochu jiný tvar. V údolí nás přeci jen čeká ještě jeden bonbónek. Musíme překonat řeku Brennisteisöldukvísl. Lehčí to máme v tom, že se zde řeka dělí na mnoho menších ramen a je tudíž snáze překonatelná. Já volím opět způsob přískokem, Janinka v posledním úseku zouvá boty.
Do kempu přicházíme kolem 21. hodiny, kdy už se začíná ochlazovat. Zde na Islandu je každý nadmořský metr znát. Janka tipuje, že je v noci tak 5 stupňů.